Výchova dospívajícího dítěte
Někdy bych ráda poznala člověka, který se ani jednou v životě během dospívání svého dítěte nedostal do situace, která by ho pořádně nerozčílila.
Nevím, možná jsou i takové děti, které se vždy chovají podle představ svých rodičů, ale já takové opravdu neznám. Většině z nás umí dospívající dítě vytvořit hezkých pár vrásek na čele, někdy i na duši.
Samozřejmě, každý rodič chce pro své dítě jen a jen to nejlepší. Ale kdo z nás zná na to ten správný recept? Každý si myslí, že ten jeho postup je správný a až když přijde problém, přehodnocujeme, zda jsme od dítěte nežádali příliš mnoho nebo naopak zda jsme příliš "nepopustili uzdu". Někdy nám stačí takové přezkoumání a samozřejmě rozhovor s dítětem. Občas jsou to situace, které nám sice zprvu "zvednou tlak", ale když je zvládneme, řekneme si, že to patří k tomu, že máme doma teenagera a později se nad celou situací už jen usmějeme. Někdy však naopak tím dobře navrženým "rozhovorem" celou situaci jen zhoršíme, protože dítě ji považuje za "kázání" a hned se vůči nám naladí nepřátelsky. Pak samozřejmě udělá pravý opak toho, co si přejeme.
Nejčastější problémy s výchovou teenagerů jsou totiž v tom, že rodič chce jedno, dítě chce něco jiného, každý má jiné priority a podle nich koná. Každý z dvojice rodič-dítě má svůj pohled na věc a je zejména věcí komunikace, jak se jejich názory setkají a na jakém postupu se dohodnou.
Neexistuje univerzální recept na to, jak s dítětem komunikovat a jak ho vychovávat. Rozhodně si neberme příklad od známých, kolegů a podobně, kteří prohlašují, že mají bezproblémové dítě a nechtějme to naše dítě obrátit na jejich obraz. Zdání nebo vyprávění rodičů dítěte může být klamavé, protože to jejich "bezproblémové dítě" může být mnohem horší než to vaše, ale buď o tom jeho rodiče nevědí, nebo si namlouvají, že žádné problémy nemají. Znám několik dětí, které se před svými rodiči chovali přímo ukázkově, ale jen co byli z dosahu a dohledu rodičů, chovali se jako "utržené z řetězu". Myslím, že mít doma pokrytecké dítě není právě snem ani jednoho z nás, je to tak? Proto nadávejme dítěti za příklad žádné z těch "dobře vychovaných dětí", mějme na paměti to, že každý člověk je osobnost a podle toho také k jeho potřebám, právům a povinnostem přistupujme. Dítě potřebuje především šanci na to, aby nám mohlo důvěřovat. Když mu budeme jen neustále přikazovat, zakazovat, dávat tresty, uzavře se do sebe a začne nám lhát. Vím, není to snadné, právě proto jsem zmiňovala, že jednoduchý recept na to nemá nikdo z nás. Ale je na nás, abychom se o to alespoň pokusili, byť často i za cenu toho, že se v některé situaci násilím uklidníme, zastavíme a v duchu "napočítáme do deseti" (někdy i do sta) a až potom konáme. Můžeme tak předejít zbytečným nedorozuměním a zejména tomu, že se nám dítě začne ztrácet a vzdalovat, což by mohlo mít v budoucnu velmi nepříjemné následky.
Autor: Lenka Kostková
