Výběr stříkacího zařízení nátěrových hmot
Povrchová úprava je finální a zřejmě jednou z nejdůležitějších částí stavby. Nevhodnou, neprofesionálně zvolenou povrchovou úpravou, můžeme zdevastovat jakkoliv dobře navrženou a postavenou stavbu, znehodnotit snahu odborníků při rekonstrukci, stejně tak i zkazit dobrý dojem ze svého zrenovovaného bytu. Naopak použitím vhodně zvolené povrchové úpravy umocníte dobrý dojem z objektu.
Na povrchovou úpravu fasád a interiérů se dnes stále častěji používají barvené omítky, tedy směsi, které již není potřeba natírat barvou. V interiérech se prosazují strukturální stěrky nebo i stříkané tapety. Proto je výstižnější širší pojmenování pro finální část stavby: povrchová úprava nebo nanášení materiálů.
Ruční nanášení
Pro laickou veřejnost je dodnes typická představa o ručním nanášení omítkoviny a stěrky lžícemi a hladítky, o nanášení barvy štětcem, malířskou štětkou nebo válečkem, nanejvýš si pod pojmem "stříkání" představujeme kompresor s pistolí a nádobkou na barvu. Samozřejmě i ruční nanášení má své opodstatnění, a nadále zůstane převažující technologií všude tam, kde není hospodárné nasadit techniku - malé plochy, nedostupná místa ...
Strojní nanášení
Rostoucí význam a využitelnost má však strojní nanášení materiálů - stříkáním hmot pod vysokým tlakem - nebo jemné nanášení nízkotlakými zařízeními. Vývoj těchto zařízení se neustále vyvíjí a dnes už je jejich využití hospodárné a ekonomicky návratné i při úpravě malých objektů (rodinné domy, byty atd.)
Způsoby stříkání nátěrových hmot
Dnes známe tři převažující, ale již v principu vzájemně odlišné, způsoby strojního nanášení materiálů (stříkání): kompresorové stříkání, vysokotlaké bezvzduchové stříkání a nízkotlaké stříkání s velkým množstvím vzduchu.
Kompresorové stříkání
Je zřejmě nejznámějším druhem nanášení materiálů. Na nanesení příslušné hmoty se využívá tlakový vzduch. Podle druhu materiálu se pracovní tlak pohybuje okolo jednoho až tří barů, množství vzduchu 100 a více litrů za minutu. Při nanášení barvy v menším množství se barva dává do nádobky umístěné přímo na pistoli, přiváděný vzduch pak barvu strhává a stříká ji na podklad. Některé nádobky jsou umístěny nad pistolí, tehdy se využívá samospád barvy (nebo i omítkoviny) do rozprašovacího ústí pistole - trysky. Jiné pistole, zejména ty, které jsou určeny pro stříkání řídkých barev, mají nádobu zespodu a využívá se podtlak, který vzniká prouděním vzduchu pistolí.
Při nanášení materiálů ve větším množství, kdy by nebylo efektivní neustále dolévat nádobku, se používají na dopravu materiálu tlakové nádoby s větším objemem. Při tomto systému se část vzduchu z kompresoru (nebo tlakový vzduch z dalšího kompresoru) využívá pouze na dopravu hmoty do stříkací pistole. Rozprašování se děje opět v trysce tlakovým vzduchem. Při nanášení hustých a zrnitých materiálů se na dopravu do pistole využívají spirálové dopravníky - čerpadla. V tomto případě se hmota, například stěrka, kontinuálně namíchává do nálevky čerpadla, odkud je spirálou tlačena do hadice a pod tlakem několika barů postupuje do pistole. Současně je do trysky pistole přiváděn tlakový vzduch z kompresoru, který směs rozpráší na podklad. Velikost trysky se volí podle druhu materiálu a požadované struktury nástřiku.
V oblasti stříkání nátěrových hmot, tedy penetrace barev, ochranných emulzí a podobně, je kompresorové stříkání na ústupu a nahrazují ho efektivnější druhy stříkání (bezvzduchové nebo nízkotlaké). Zatím zřejmě nezastupitelné místo má kompresorové stříkání při nanášení omítek a stěrkových hmot. V tomto segmentu se na trhu objevují i menší čerpadla, umožňující hospodárné a efektivní nasazení už i na menších objektech.
Vysokotlaké bezvzduchové stříkání
(Systém Airless)
Materiál se na upravovaný podklad nanáší bez využití vzduchu jako nosiče. Na rozprašování se používá vysoký tlak materiálu proudícího přes trysku. Pracovní tlak těchto zařízení se pohybuje od 60 do 250 až 300 barů, u výkonných zařízení v průmyslu i více, a to podle druhu materiálu a typu zařízení.
Výhodou vysokotlakých bezvzduchovým stříkacích zařízení je vysoký plošný výkon, nízký odpad stříkaného materiálu (od 2% do 5%) a nenáročná a jednoduchá obsluha. Tato zařízení jsou většinou konstruována tak, že nasávání materiálu je přímo z kbelíku či sudu. Výkonnější stroje umožňují souběžné stříkání se dvěmi i třemi pistolemi, což znásobuje plošný výkon. Vertikální výtlak dovoluje bezproblémové stříkání výškových staveb, přičemž není nutné barvu dopravovat na lešení. Stroj zůstává dole a délka hadic a výtlak jsou dostatečné i pro výšky 60 až 100 metrů. Univerzálnost vysokotlakých stříkacích zařízení podtrhuje i to, že jsou schopny zpracovávat, tedy nanášet, velmi širokou škálu nátěrových hmot - od jemných laků a lazur, přes podkladové barvy a polyuretany až po materiály na pryskyřičné bázi. Úspěšně se s nimi dají rozprašovat i husté materiály, umožňují stříkat také materiály s vysokou i velmi nízkou viskozitou.
Vysokotlaké bezvzduchové systémy mají pístová nebo membránová čerpadla. Jejich pohon se volí podle předpokládaného místa nasazení - elektromotorem, spalovacím agregátem nebo pneumatický. Zařízení se spalovacím a pneumatickým pohonem dosahují zpravidla vyšší výkony.
Nasazení vysokotlakých a bezvzduchových stříkacích zařízení je velmi efektivní. Plošné výkony (podle typu stroje a použitého materiálu) se pohybují od 400 m2 až po tisíce m2 při použití výkonnějších zařízení umožňujících připojení více pistolí najednou. Hospodárnost, a tedy i návratnost, je přitom velmi příznivá už i při nasazení na menší objekty - rodinné domy, byty, kovové konstrukce apod..
Nízkotlaké stříkání
(Systém HVLP)
Nanášení materiálu na podklad je zajišťováno velmi velkým množstvím vzduchu (tisíce litrů za minutu) při sníženém tlaku (desetiny barů). Tento systém umožňuje velice jemné rozprášení materiálu na zpracovávaný povrch. S úspěchem se využívá na práce, kde se vyžaduje preciznost nástřiku - lakování, nanášení lazur a podobně. Velmi dobře se jím zpracovávají i polyuretanové hmoty, olejové barvy i barvy ředěné ředidly, stejně tak i vodou ředitelné materiály. Navíc princip nízkého tlaku je nejvhodnější na efektní nanášení tzv. vícebarevných nástřiků (vžitý název multicolor). Výkonnější turbíny umožňují zpracovávat kromě zmíněných materiálů i náročnější hmoty, například protipožární nástřiky a podobně. Obrovské množství vzduchu je vyráběno elektrickou turbínou. Tato zařízení nemají obvykle jiný pohon.
Při zpracovávání menšího množství materiálu se používají pistole s nádobkami, využívající princip podtlaku, někdy umocněný dodatečným tlakem části vzduchu odváděného z pistole. Při pravidelném zpracovávání většího množství materiálu jsou zařízení vybavena tlakovou nádobou o obsahu desítky litrů. Samostatný kompresor umístěný na tlakové nádobě zajišťuje dopravu materiálu přes hadici do pistole. V pistoli se pak na rozprášení materiálu využívá vzduch vytvořený výkonnou turbínou. Čili kompresor v tomto případě neslouží k rozstřikování materiálu, pouze na jeho dopravu. Použitím tlakové dopravy se výrazně zvyšuje plošný výkon zařízení.
Nízkotlaká stříkací zařízení mají velmi jednoduchou a nenáročnou údržbu, přičemž jejich užitná hodnota (výkon a efekt) je vysoká. Na trhu se objevují v segmentu hobby, tedy pro běžné, příležitostné uživatele, a v segmentu profi, určeném pro náročné každodenní nasazení.
Srovnání
Strojní nanášení materiálů při povrchové úpravě neustále nabývá na významu zejména proto, že je velmi efektivní, hospodárné a při kalkulaci celkové výstupní ceny prací a potřebného času umožňuje ušetřit náklady na práci. Stříkání vysokotlakými a nízkotlakými systémy přináší výrazné úspory materiálu - tvorba mlhoviny je snížena a odpad materiálu je oproti klasickému kompresorové nánosu nesrovnatelně nižší. Stříkání těmito zařízeními oproti ručnímu nanášení materiálů, například štětcem nebo válečkem, umožňuje volbou vhodné trysky a nastavením správného tlaku dosáhnout přesnější a rovnoměrnou tloušťku nanesené vrstvy. Nedochází tedy ke zbytečným ztrátám. V konečném důsledku se zvýšená vstupní investice do moderního stříkacího zařízení ve velmi krátké době vrátí ve formě úspor za materiál (někdy až 30% oproti klasickým ručním metodám), většího plošného výkonu a větší šance získávat zakázky oproti firmám, které nabízejí a kalkulují pouze klasické způsoby povrchové úpravy.
