Na co nalepit sprchovou vaničku?
Sprchová vanička vydrží roky jen tehdy, když ji „posadíš“ na správný materiál a správně ji k podkladu přilepíš. Na první pohled to vypadá jednoduše, ale rozdíl dělá podklad, typ lepidla i materiál samotné vaničky. Základní pravidlo zní: neexistuje jedno univerzální lepidlo pro všechny situace, vždy se řiď materiálem vaničky a kvalitou podkladu. V následujících odstavcích najdeš srozumitelný, ale technicky poctivý návod, jak nesáhnout vedle.
První, co řešíš, je stav podkladu: ideálně pevný betonový potěr, anhydrit nebo plná zděná konstrukce bez prachu a mastnoty. U anhydritu a sádrových směsí je nutný penetrační nátěr, aby lepidla nevytáhla pojivo a povrch se „nepoprášil“. Na OSB či překližku přidej cementovláknitou desku nebo aspoň stavební fólii a vyrovnávací stěrku, jinak bude vanička pružit a zvučet. Zkontroluj rovinu a výšku sifonu – sifon musí vycházet přesně do vpusti a mít servisní přístup. Mokré prostory pod vaničkou ošetři hydroizolační stěrkou a butylovými páskami kolem vpusti a po stěnách, aby případná netěsnost nenasákla do potěru. Nikdy nelep vaničku přímo na holé sádrokartony nebo nepenetrovaný anhydrit, protože vlhkost a alkalita lepidel dokážou povrch poškodit a snížit přilnavost. Stejně tak nedávej vrstvu lepidla na prach či zbytky separačních olejů – nejdřív vysát, odmastit, penetrovat. Okolní stěny, na které půjde těsnicí páska, nech suché a čisté. A nezapomeň na dilatační mezeru 3–5 mm k okolní dlažbě či stěně, která se později vyplní pružným tmelem. Tahle příprava je půlka úspěchu.
Na samotné lepení se používají tři hlavní přístupy. Pro těžké litý mramor/kompozit a keramiku je klasikou plnoplošné uložení do pružného cementového lepidla třídy C2S1, případně tenká malta. To rovnoměrně roznese zatížení a potlačí kroucení. U akrylátových vaniček se osvědčuje nízkoexpanzní PU montážní pěna ve šneku nebo polštářcích, která vyrovná nerovnosti a tlumí zvuk. Hybridní MS polymerová lepidla a tmely jsou skvělá pro obvodové lepení a bodové fixace, drží i na vlhkém a mají vysokou pružnost. Dvousložkové polyuretanové lepidlo je zbraň, když potřebuješ opravdu pevné a zároveň elastické spojení, třeba u problematických podkladů. Silikon sám o sobě není konstrukční lepidlo pro nesení vaničky – je to těsnění, ne základ; používej ho až na finální dilatace a obvod. Pro smaltovanou ocel se často kombinuje rám s nohami a akustické podložky s obvodovým MS polymerem. Klíčem je volit systém, který odpovídá materiálu vaničky i charakteru podkladu.
Akrylát je lehký, teplý na dotek a rád si „sedá“. Proto mu svědčí pružná podpora: nízkoexpanzní pěna nebo bodová ložiska z pěny plus obvodové lepení MS polymerem a mechanická stabilizace u sifonu. Litý mramor (dolomit, konglomerát) je těžký, tuhý a nejlépe mu sedí plnoplošné lepidlo C2S1 na hladkém, rovinném a čistém podkladu. Keramická vanička snese maltové lože, ale hlídej rovinu, jinak vznikne pnutí a mikropraskliny. Smaltovaná ocel vyžaduje nosný rám s výškově stavitelnými nohami, akustickou pásku a obvodový pružný tmel; lepidlo samo o sobě ji neztlumí. Kompozitní (minerál-akryl) si rozumí s C2S1 i s hybridním MS polymerem, podle doporučení výrobce. U všech typů platí, že kontakt u vpusti musí být pevný a současně servisovatelný. Pokud výrobce přiložil gumové či pěnové podložky, nepřeskakuj je – tlumí hluk a vyrovnávají drobné nerovnosti.
Vyzkoušej „nasucho“ osazení: polož vaničku, připoj sifon, zkontroluj spád a rovinu ve všech směrech. Podklad očisti, napenetruj a případně přebrus rovná místa, vyznač obvod a polohu výlezů. U C2S1 natahuj zubovou stěrkou 8–10 mm, u pěny vytvoř pásy v rastru cca 10–15 cm, u MS polymeru dej housenku po obvodu a několik křížových bodů. Vaničku klad klidně, ale rozhodně, bez kroucení; lehkým zatížením (voda v pytlích, dlaždice) ji dotlač do lože. Okamžitě zkontroluj rovinu a spád k vpusti a případné přebytky pěny či lepidla nechej vytéct, neodřezávej před vytvrzením. Pěna často tuhne rychle, ale plná pevnost a rozložení tlaku se vytvoří až po vyzrání. MS polymer obvykle tvrdne zhruba 2–3 mm/24 h, proto s ním nešetři na obvodu, ale počítej s časem. Až poté dotěsni stěny těsnicí páskou, nanes silikon do dilatační spáry a teprve pak spáruj okolní obklady. U rámových systémů nastav nohy, podlep je akustickou páskou a dotáhni tak, aby vanička neseděla jen na obvodu. Vždy ponech servisní otvor k sifonu nebo přístup přes odnímatelný kryt.
Nejčastější chybou je spoléhat se na silikon jako na lepidlo a podcenit přípravu podkladu. Druhou častou botou je lepit na nerovný, zaprášený nebo vlhký potěr – vanička pak „houpe“, vrže a těsnění se rychle unaví. Pozor na nedostatečnou oporu kolem vpusti; těžiště uživatele bývá často právě tam a časem se objeví vlasové praskliny. Nešetři materiálem v rozích a po obvodu, kde vzniká smyk – tady má MS polymer i pěna největší smysl. U pěny vybírej nízkoexpanzní a dělej raději víc nižších housenek než pár vysokých, jinak vanička uteče z roviny. U cementových lepidel dodrž zrání podkladu (anhydrit a potěry) a vlhkost – jinak se ti může zvednout mapa nebo se sníží přilnavost. Když lepíš na dřevo nebo OSB, mysli na kročejový hluk: akustická rohož a plnoplošné lepidlo dělají zázraky. A nakonec: nikdy nezapomeň na dilataci ke stěnám a zařízení koupelny, protože teplotní změny a zatížení dělají své. Správně zvolený systém lepení prodlouží životnost vaničky o roky a uchrání tě před vlhkými mapami i nepříjemným skřípáním.
Autor: Martina Dvořáková
