Renovace starého domu - energetické úspory
Energetická účinnost domů postavených zejména v 70. až 80. letech, případně dříve, je často na velmi nízké úrovni. Proto, pokud jste se rozhodli zkvalitnit své bydlení po stránce energetické, měli byste si naplánovat kvalitní renovaci, která by měla být v souladu s nízkoenergetickou výstavbou. Díky takovéto modernizaci můžete získat pohodu a vysoký standard bydlení, který se jen minimálně liší od podmínek v novostavbě.
Hlavním cílem nízkoenergetické výstavby i renovace je v první řadě ekonomické hledisko,
čili energetické úspory při výstavbě a především při provozu budovy. S tím samozřejmě úzce souvisí i ekologické hledisko (zlepšení stavu životního prostředí snížením náročnosti na spotřebu energie a objem, snížením uvolňování škodlivin atd..), I když množství zájemců o nízkoenergetickou výstavbu toto hledisko nepovažuje za nejdůležitější.
Kde začít
Takže na začátku je starší rodinný dům s vysokou spotřebou energie na provoz, ze kterého chcete udělat nízkoenergetickou budovu. Po důkladné analýze, která by vám měla ukázat všechny kritické body na objektu, můžete přistoupit k samotné renovaci. U novostavby nízkoenergetického objektu se začíná výběrem kompaktní stavební hmoty, která nejlépe zapadá do urbanistického prostředí a je ideální natočena vzhledem ke světovým stranám, přičemž umístění na pozemku vychází z terénních daností, okolní vegetace, jakož i z klimatických podmínek lokality (směru převládajících studených větrů, umístění na rovině, jižním svahu, v údolí atd..). Stávající dům však těžko posunete, ale můžete alespoň změnit dispozici ve smyslu vytváření teplotních zón, což v praxi znamená, že na nejstudenější straně objektu vybudujete tepelný filtr (např. garáž, skladovací prostory), které nebudou vytápěné a zároveň budou zachycovat největší nápor chladu. Za touto nejchladnější zónou by měla následovat vedlejší nebo obslužná zóna (schodiště, šatna, hygiena ...) s přímou návazností na hlavní obytné prostory, které se otevírají na jih. Jižní (akumulační) zónu by měly uzavírat stavební prvky určené pro pasivní využívání solární energie, jako například zimní zahrada nebo velké zasklené plochy. Dům řešený podle teplotních zón lze snadno rozpoznat i navenek, neboť na jeho severní straně se nachází jen minimální počet otvorů v co nejmenších rozměrech, zatímco jižní strany bývají téměř úplně zasklené. Výrazným architektonickým prvkem se stává ochrana proti přehřívání budovy, respektive stínící technika, která je důležitá nejen v letních horkých měsících, ale i během chladných nocí, kdy slouží jako další zábrana unikajícího tepla.
Zateplujte, zateplujte, zateplujte
Jaký by to byl nízkoenergetický dům, kdyby nebyl kvalitně zateplený? I v případě, že pouze přemýšlíte o jednoduché renovaci fasády, vyplatí se vám investovat i do kvalitního zateplení. Investiční náklady do zateplení se vám vrátí v průběhu několika let. Historické objekty s bohatě členěnou fasádou často vyžadují vnitřní zateplení, zatímco budovy s plochými jednoduchými fasádami postavené v 70. letech 20. století jsou vhodné na vnější zateplení. Optimálním řešením zateplení je vnější obklad s provětrávanou vrstvou v podobě zavěšené fasády. Mezi latě nosného roštu se křížem uloží tepelně izolační rohože. Při použití sypaných materiálů musí být mezi fasádním obkladem a zdivem uzavřená dutina. Funkci větrové zábrany a ochrany proti vlhkosti splňuje difúzní fólie nebo dřevovláknitá deska umístěná z vnější strany tepelné izolace. Pomocí svislého laťování se zabezpečí dostatečné provětrávání a difuze vodní páry. V horní a dolní části je třeba provětrávací vrstvu uzavřít ochrannou síťkou. Provedení vnějšího obkladu nabízí množství řešení dřevěným obkladem počínaje a plastickým konče. Na dodatečné zateplení fasády jsou velmi vhodné omítnuté tepelně izolační desky nebo tzv.. kontaktní zateplovací systém. Fasádní tepelně izolační desky, které se na zdivo lepí nebo přichycují speciálními příchytkami, slouží i jako podklad pro další vrstvy (stěrkovou hmotu, výztužnou síťku a omítku). Všechny používané materiály musí být součástí jednotného zateplovacího systému, aby se zajistilo kvalitní spolupůsobení. Konečná povrchová úprava se vytváří z minerálních omítek a nátěrů, které by měly propouštět vlhkost. Při změně starého, energeticky náročného objektu na nízkoenergetický netřeba zapomínat ani na suterén a strop nejvyššího podlaží, respektive střechu a podlahu. Přes strop nejvyššího podlaží nebo střechu uniká 15 až 20% celkových tepelných ztrát budovy. Zateplením podlahy podkroví a podstřešního prostoru vrstvou tepelné izolace v tloušťce 20 cm se energetické ztráty únikem zredukují přibližně o 100 kWh na 1 m 2 zateplené plochy.
Nevyhazujte energii přes okno
Nejexponovanějšími stavebními prvky budovy jsou okenní otvory. Opotřebované okno s nevyhovujícími vlastnostmi se musí opravit nebo vyměnit. Výměna oken se však v nekompletně tepelně izolačně renovovaném objektu (tj. bez zateplení fasády, stropu nebo podlah) může stát potenciálním zdrojem problémů. Pokud se na původních oknech vyskytoval kondenzát vodní páry, u nových oken s vyšším tepelným odporem už sice kondenzát nebude vidět, ale pokud zdivo kolem oken není tepelně izolované (zejména na ostění), pak právě v těchto místech hrozí srážení vlhkosti a tím následný vznik plísní. U nových oken by zasklení mělo mít hodnotu U alespoň 1,1 W / (m 2. K). Tepelně technickým slabým místem okenní konstrukce však není zasklení, ale rámy a často i vyztužená spára okenního rámu. Rozhodující je tedy tepelně izolační kvalita celého okna, jehož hodnota U by měla být určitě menší než 1,4 W / (m 2. K).
Využívejte slunce, jak se jen dá
Důležitým prvkem v nízkoenergetických domech, který pomáhá snižovat spotřebu energie na vytápění i přípravu teplé vody je využívání sluneční energie. Pasivní solární prvky jsou architektonické prvky, s nimiž je třeba počítat již při projektu. Jejich úkolem je zachycovat tepelnou sluneční energii během studených měsíců a naopak zabránit jeho průniku v letním období. Kromě jednoduchých pasivních prvků, jako jsou sluneční okna, zimní zahrady nebo transparentní izolace, se využívají i složitější tzv.. hybridní konvektivní systémy, jako například okenní kolektory, vzduchové kolektory, tepelně akumulační stěny. V případě dobře projektovaného nízkoenergetického domu může podíl využívané solární energie dosáhnout 50 až 60%.
Bez tepla a teplé vody to nejde
Při renovaci domu je důležité dodržet správné pořadí opatření, což znamená, že v principu by se zateplení objektu mělo vykonat před výměnou vytápění. Zateplení objektu vytváří podmínky pro zabudování nového kotle s nižší topnou zátěží. U starších staveb se musí provést alespoň odhad tepelné zátěže podmíněný tepelně technické kvality obvodového pláště, výpočet je však vhodnější. Pokud je kotel předimenzován, rychle se dosáhne provozní teploty, a tedy se i často vypíná. Při vypnutí se kotel ochlazuje, čímž účinnost takového zařízení klesá a rovněž se zkracuje i životnost jeho komponentů. V tomto případě pomůže instalace tepelného zásobníku. Při ohřevu vody v něm se prodlužují intervaly zapínání kotle. Nejpreferovanějším zdrojem tepla je dálkové vytápění, především kotelna na spalování biomasy.
Stále větší význam získávají obnovitelné zdroje energie,
jako je například dřevo, solární energie nebo obnovitelné teplo prostředí využívané pomocí tepelného čerpadla. Samozřejmě, že novému zdroji tepla by měl být přizpůsoben i topný systém nejlépe nízkoteplotní (se vstupní teplotou maximálně 40 ° C). Konvenční podlahové vytápění není pro nízkoenergetické domy nejvhodnější pro velkou tepelnou setrvačnost. Důležitou součástí topného systému je jeho regulace, například i v podobě termoregulačních ventilů na otopných tělesech. Komplexním řešením je montáž regulačního systému řízeného povětrnostními podmínkami. Největší podíl na spotřebě energií v nízkoenergetickém domě má příprava teplé vody. V letním období by se mělo v maximální míře využívat solární zařízení na ohřev vody. Ohřátá voda se pak skladuje v zásobnících teplé vody. Důkladně izolovaný zásobník má jen nepatrné tepelné ztráty, proto obvykle stačí jeden ohřev zásobníku za den. V mnoha případech se v nízkoenergetických domech zabudovává zásobník na teplou vody do tepelných zásobníků vytápění, aby se zužitkovali tepelné ztráty při vytápění.
I dýchat se musí
Větrání v obytných budovách, vzhledem ke způsobu a kvalitu tehdejší výstavby a užívání, nebylo v minulosti problémem. Spalovací proces spolu s komínovým efektem vytvářely v místnosti podtlak, který způsobil přirozený oběh vzduchu přes netěsnosti ve zdivu a oknech. Modernizací starších budov, zejména výměnou pecí za centrální vytápění a obnovou oken se plášť budovy stal těsnějším. Nezbytná výměna vzduchu, která v minulosti fungovala přirozeným způsobem, se dnes musí dosáhnout vědomým větráním. Nejoptimálnějším způsobem k zajištění přívodu čerstvého vzduchu a odvodu vlhkosti je jednoduché mechanické větrání bez nebo se zpětným získáváním tepla. Druhým způsobem je využití centrálního větracího zařízení s trubkovým systémem rozvodů, taktéž se zpětným získáváním tepla, které je však do starých budov těžší integrovatelné.
Na závěr - šetření elektřinou
V průměrné domácnosti se na provoz elektrospotřebičů spotřebuje přibližně 10 kWh za den. Tuto spotřebu však díky úsporným přístrojům a efektivnímu využívání jednotlivých spotřebičů můžete snížit i o polovinu. Nezapomeňte, že nejdůležitějším faktorem, který ovlivňuje úspěšnost a efektivnost nízkoenergetického domu je sám uživatel, protože ani ta nejlepší technika nemá efekt, pokud ji uživatel správně neovládá. Proto, pokud obyvatelé dostatečně nepochopí účel a princip fungování jednotlivých prvků nízkoenergetického domu, nedosáhnou se navzdory vyššímu potenciálu výraznější energetické úspory.
