Jak na zavedení elektřiny, vytápění, vody, kanalizace a plynu do podkroví?
Při rekonstrukci nebo novostavbě podkroví je správná realizace instalací důležitá z technického i estetického hlediska. Instalace realizované v novostavbách a při rekonstrukci musí splňovat všechny požadavky na bezpečnost provozu.
Napojení instalací
Instalace v podkroví se napojují na instalační rozvody realizované v nižším podlaží. Jde o prodloužení stupačkových větví o podlaží výše. Při zavádění instalací do podkroví je důležité, zda v podkroví bude bydlet cizí osoba, nebo stávající rodina. Pak by se musely nejen prodloužit stupačky, ale i instalovat další elektroměr, plynoměry a pod. na zjištění skutečné spotřeby energie a paliva. Při zavádění instalací do podkrovních místností je rozhodující technický stav zařízení používaných v nižším podlaží. Pokud jsou stávající rozvody v dobrém stavu a dostatečně dimenzované, většinu podkroví na ně lze bez problémů napojit. Nevyhovující rozvody se při připojení na další podlaží musí nahradit novými. V takovém případě se připojení podkrovních místností na nové rozvody dělá z moderních materiálů (plastů, mědi). Každá instalace se má realizovat podle výkresu. Před uvedením zařízení do provozu se musí provést zkouška potrubí a zařízení podle příslušného předpisu.
Vytápění
Dříve než se začne uvažovat o zavedení topné soustavy do podkroví, je potřeba udělat kvalitní tepelnou izolaci všech stěn, stropů a dalších míst, kudy by mohlo teplo unikat. Šetřit na izolaci není namístě. Ačkoliv se důkladnou izolací zvýší počáteční náklady, provozní náklady se výrazně sníží. Dobře tepelně izolovaná místnost má podstatně menší tepelnou ztrátu. Z toho vyplývá možnost použít kotel s menším výkonem, potrubí může mít menší průměr a topná tělesa mohou být menší.
Výkon topné soustavy vychází z tepelné ztráty. Nejprve se musí spočítat tepelné ztráty jednotlivých místností. V případě, že v domě již existuje ústřední topení, prodlouží se stupačkové potrubí a napojí se topná tělesa v podkroví. Podle počtu topných těles v podkroví, jejich umístění a napojení na potrubí se navrhne topná soustava.
Protože podkroví je nejvyšší vytápěné podlaží, musí se správně udělat spádování potrubí a odvzdušnění soustavy v nejvyšších místech. Obyčejné zavzdušnení topných těles v některé části potrubí může způsobit, že některá tělesa netopí vůbec nebo jen málo. Po prodloužení teplovodního vytápění do podkroví se musí udělat zkoušky. Při ústředním teplovodním vytápění se provádějí zkoušky: tlaková, dilatační a topná. Dilatační a topná zkouška se dělají současně. Dilatační zkouška trvá 24 hodin, topná až 72 hodin. Zjistí se při nich, zda topná tělesa po zatopení v kotlu nabíha současně a zda má potrubí možnost se volně roztahovat. Až na základě úspěšně provedených zkoušek se vytápění může uvést do provozu. Kdo se rozhodne pro tento způsob "potažení" vytápění do podkroví, měl by si zajistit realizační firmu včas. Tyto práce se často provádějí na poslední chvíli v době, kdy už začíná podzim nebo zima.
Pokud jde o rekonstrukci malého domu, který dlouho neměl teplovodní vytápění, ale pouze vytápění v jednotlivých místnostech, nastávají dvě možnosti. Buď se v celém domě zřídí nové ústřední topení, nebo se do podkrovních místností umístí samostatné vytápění. Volba topení závisí od možností a požadavků uživatelů domu. Na vytápění se může použít plyn nebo elektřina, krb, kamna a pod. Pokud se v domě nachází plyn v nižším podlaží, potáhne se plynové potrubí do podkroví. Zde se napojí nové topení, většinou podobně jako topení umístěné v nižším podlaží. Situaci lze řešit i elektrickými přímotopnými akumulačními kamny nebo elektrickým olejovým radiátorem. V případě vytápění elektřinou je třeba mít dostatečně dimenzovanou elektrickou síť. Akumulační pece mají výhodu v tom, že se nabíjejí v noci, méně zatěžují elektrickou síť a noční proud je levnější. Pokud vydají přijaté teplo (vybijí se), mohou další teplo dodat až po novém nabití. Každé topení nebo elektrická kamna musí mít svůj elektrický obvod a samostatné jištění. Je to požadavek normy i předpoklad bezpečného provozu.
Z hlediska rozložení teplot je nejlepší podlahové vytápění. Nejvíce se uplatňuje v koupelnách a obývacích pokojích. Podlahové vytápění můžou být zabetonováné trubky s teplou vodou nebo s zabetonované topné rohože s elektrickými odporovými dráty. Instaluje se po celé ploše místnosti. V koupelnách se stále častěji používá teplovodní stěnové vytápění. K moderním způsobům vytápění koupelen patří tzv.. žebříky. Nejenže ohřívají vzduch v koupelně, ale slouží i na sušení ručníků a drobného prádla.
Vodovod
Při zavádění vodovodu do podkroví existuje několik možností. Z nižšího podlaží se přivede potrubí studené a teplé vody nebo se přivede jen studená voda, která se ohřeje v podkroví. V případě, že jde o rozsáhlé podkroví, přivede se oboje potrubí nebo se v podkroví osadí ohřívač vody takové velikosti, aby stačil na ohřátí potřebného množství vody. Pokud bude v podkroví jen jeden nebo dva zařizovací předměty, je třeba zvážit, zda se sem vyplatí přivést potrubí se studenou a teplou vodou z nižšího podlaží. Když se delší dobu neodebírá teplá voda, v potrubí se částečně ochladí. V dlouhém stoupajícím potrubí se ochladí větší množství teplé vody, které se musí odpustit. Zde může být výhodnější přivedení jen stupačky se studenou vodou a ohřívat ji malým ohřívačem umístěným poblíž potřebné místnosti. Na výběr jsou ohřívače určené pro umístění nad umyvadlem za dřezem nebo pod nimi.
Podle rychlosti ohřevu vody se ohřívače dělí na akumulační a přímoohřevné (rychloohřevné). Napojení je na napětí 230 V. Jejich výkon se pohybuje přibližně v rozmezí 2 až 5 kW u akumulačních ohřívačů a 4 až 8 u rychloohřevných ohřívačů. Tento výkon úplně stačí na ohřev vody k jedné nebo dvěma místnostem. Akumulační ohřívače ohřívají vodu v zásobníku o objemu 3 až 10 l delší čas. Mohou mít proto nižší výkon. Rychloohřívače mají vyšší výkon, protože ohřívají vodu okamžitě z 20 ° C na požadovanou teplotu, která by neměla být vyšší než 45 až 50 ° C. Při vyšších teplotách ohřívač okamžitě odebírá velké množství elektrické energie a více zatěžuje elektrickou síť. Navíc hrozí opařeniny vodou.
Do ohřívačů se voda přivádí v plastovém nebo měděném potrubí. Instalace z ocelových pozinkovaných trubek se v současnosti dělají už jen vzácně. Pozinkované potrubí s teplou vodou časem, zárůstá usazeninami, které se vylučují z hořečnatých a vápenatých solí obsažených ve vodě. Čím je voda teplejší, tím více solí se na stěnách potrubí usazuje. U trubek z plastu nebo mědi potrubí nezarůstá. Potrubí studené a teplé vody se izoluje. Pro přivedení vody do všech místností v podkroví většinou stačí potrubí o průměru do 20 mm. Tento průměr se zmenšuje blíže k jednotlivým místnostem. Potrubí se musí dobře uchytit, aby se při průtoku vody nechvělo a nezpůsobovalo hluk.
Pro uchycení potrubí jsou vhodné plastové úchyty se západkovým uzávěrem. Hotový rozvod vodovodního potrubí se zkouší tlakem. Zkouška trvá 60 minut. Pokud je koupelna malá, umísťují se zařízení blízko k sobě. Potrubní rozvody jsou kratší a instalace je levnější. U velkých podkrovních koupelen může být komfort na stejně vysoké úrovni, jako je v přízemních koupelnách. Instalace jsou samozřejmě náročnější, ale podstatně se zvýší pohodlí a úroveň bydlení.
Všude, kde se instaloval vodovod, se musí zavést i odpadní potrubí. Toto potrubí lze vést samostatně nebo souběžně s vodovodním potrubím. O tom, jakým způsobem se potrubí povede, často rozhoduje možnost vytvoření otvoru ve stropě.
Kanalizace
V místech, kde by se mohla narušit nosná stavební konstrukce, se potrubí nevede. Téměř vždy však existuje více možností pro vedení potrubí. Zařízení se umisťují ke stěně. Nesnižuje se tak užitný prostor místnosti. Všechna zařízení se připojují na kanalizační potrubí přes zápachové uzávěrky (sifon). V současnosti se vyrábějí zápachové uzávěrky a spojovací potrubí s možností přizpůsobení tvaru. Pokud jste odpadní potrubí neinstalovali přesně vzhledem k umístění zařízení, napojení bude vést pružným připojovacím potrubím. Kanalizační potrubí se od nich vede ve stěně, aby nanarušovalo vzhled místnosti.
Stoupací odpadní potrubí vedené do podkrovních místností se musí vyvést až nad střechu. K jednotlivým zařízením se z něho dělají odbočky. Každá odbočka se musí odvětrávat do volného ovzduší. Potrubí navazující na stupačky se nazývá větrací nebo i odvětrávací. Zastavuje se 50 cm nad střechou odvětrávací hlavicí, aby do něj nemohlo pršet. Běžný průměr stoupacího potrubí je 100 mm. Odvětrávací potrubí má průměr o jeden stupeň vyšší, tedy 125 mm. V zimním období se na potrubí z vnitřní strany usazuje sníh a námraza. Průměr potrubí by se tím mohl zmenšit a neplnilo by správně svůj účel. Jeho průměr se zvětšuje právě z tohoto důvodu.
V minulosti se stoupací potrubí instalovalo ze šedé litiny. V současnosti se nejčastěji používají plasty, např.. PVC (polyvinylchlorid), PE (polyetylén) a PP (polypropylen). Pokud je staré odpadní potrubí z litiny kvalitně vyrobené, plně funkční a dostatečně dimenzované (většinou stačí průměr 100 mm), může se na něj napojit do podkroví plastové potrubí. V obchodech se prodávají dva druhy: PVC-U a PVC-C. Na kanalizaci se používá PVC-U, které se nazývá i neměkčené nebo i tvrdé. Potrubí z PVC-C má odborný název chlorované nebo měkčené. Používá se na rozvod pitné vody. Potrubí z polyethylenu se může používat i pro odvádění odpadních vod. Některé firmy vyrábějí PE potrubí a k němu odbočky a další tvarové kusy speciálně upravené pro snížení hlučnosti.
Při proudění vody vzniká zejména v ohybech hluk, který se potrubím může přenášet do budovy. Speciálně konstruované a proti hluku vyztužené tvarovky v PE značně snižují hluk, čímž se zvyšuje komfort bydlení. Je potřeba počítat s tím, že tyto kvalitní tvarovky jsou dražší než běžné novodurové. Potrubí z polyethylenu dlouhodobě odolává teplotám přes 90 ° C. Je tedy vhodné tam, kde je teplota vody vyšší. Vzhledem k vyšší ceně polyethylenu a polypropylenu se odpadní potrubí instaluje převážně z PVC. Toto potrubí svou kvalitou většinou vyhovuje pro běžné instalace v rodinných domech.
Před uvedením kanalizace do provozu se provádí dvě zkoušky. Zkouška vodotěsnosti trvá různé dlouho v závislosti na materiálu potrubí - 2 hodiny u kameniny, 1 hodinu u litiny a 0,5 hodiny u plastů. Zkouška těsnosti trvá 0,5 hodiny.
Plynovod
Potrubí plynovodu se nejčastěji vede tzv.. viditelně - není zazděné ve stěně nebo zabetonované v podlaze. Není vidět jen tu část potrubí, která prochází podlahu nebo stěnu. Při průchodu stavební konstrukci se plynové potrubí musí uložit v chránidle. Je to trubka, která je o 2 stupně větší než samotné plynové potrubí. Tato ochranná trubka vyčnívá 3 cm nad podlahu. Potrubí lze vést i pod snadno odnímatelnými dílci (pod obložení stěn, podhledy a pod.), Pod omítkou, v šachtách nebo kanálech k tomu určených, ale pouze při splnění určitých podmínek. Všechny podrobnosti a podmínky jsou uvedeny v ČSN 38 6441 Odběrné plynové zařízení na svítiplyn a zemní plyn v budovách a v ČSN 38 6460 Předpisy pro instalaci a rozvod propan-butanu v obytných budovách.
Plynové potrubí v podkroví se nejčastěji vede k těmto spotřebičům: sporák, ohřívač vody, lokální topení nebo kotel. Počet a výkon plynových spotřebičů závisí zejména od požadovaného komfortu a velikosti podkroví. Potrubí ke spotřebičům se vede z ocelových nebo měděných trubek. Ocelové trubky se spojují zásadně svařování. Trubky z mědi se spojují tzv.. tvrdým pájením. Materiál, který se přitom přidává do spoje, je mosazná tyčinka. Spojování trubek ať svařováním, nebo pájením může provádět výhradně pracovník s platným svářečským oprávněním.
Před připojením plynových spotřebičů se musí na potrubí připojit plynový kohout. Každý spotřebič má svůj vlastní plynový kohout, který musí být v místnosti spolu se spotřebičem. Spotřebiče se připojují na potrubí přímo nebo pomocí speciálních připojovacích hadic. Tyto hadice se nazývají také pružné trubky. Jsou z nerezové oceli tloušťky 0,22 až 0,3 mm. Název flexibilní se používá proto, že trubku lze libovolně ohýbat. Při ohnutí se však musí respektovat minimální poloměr ohybu daný výrobcem trubek. Potrubí se nesmějí namáhat kroutěním (tahem). To je třeba dodržet zejména při utahování převlečné matice umístěné na konci trubky. Plynové flexibilní trubky se vyrábějí v délce od 65 do 750 mm v původním (nerozáhnutém) stavu. Po tvarování a natažení se může trubka z délky 500 mm natáhnout až na délku 1 000 mm. Tyto spojovací trubky jsou určeny na provozní teplotu - 20 až +120 ° C a na provozní tlak do 0,1 bar.
Trubky se vyrábějí v základním provedení bez ochrany nebo v provedení se speciálním ochranným potahem žluté barvy proti agresivním vlivům okolí. Průměr potrubí pro připojení spotřebičů v podkroví se pohybuje v rozmezí ½ "až 1" uocelových trubek nebo 15 až 25 u měděných trubek. Potrubí určené pro vedení plynu se neizolují. Natírá se žlutou barvou po celé délce nebo jen dvěma žlutými pásy po obvodu trubky. Tyto pásy jsou od sebe vzdáleny tak, aby byly vidět vždy nejméně dvě dvojice pásů. Plynovod se před uvedením do provozu musí přezkoušet na těsnost. Zkouška v porovnání s jinými zkouškami domovních instalaci trvá krátce, jen 15 minut.
Montážní práce
Montážní práce se provádějí podle výkresové dokumentace. Všechny výkresy musí splňovat normu nebo jiné předpisy. České technické normy se nyní přizpůsobují požadavkům Evropské unie, používají se i některé evropské normy EN nebo německé průmyslové normy DIN.
Všechny montážní práce na instalacích musí provádět odborníci. Vyučení v oboru a praxe na stavbě jsou předpokladem, nikoliv zárukou kvalitní práce. Na svařování potrubí z oceli, mědi nebo plastu musí mít montážní pracovník platný svářečský průkaz. Firma nebo soukromník, kteří zajišťují provedení práce, na to musí mít živnostenské oprávnění, osvědčení nebo jiný doklad. Každý stavebník by si měl před podpisem smlouvy o provedení montážních prací zjistit, zda firma a montážní pracovník mají předpoklady pro kvalitní realizaci prací v rozsahu požadovaném projektovou dokumentací.
