Jak na vnitřní příčky? (2. část)
V pokračování článku o vnitřních příčkách se dozvíte více o různých technologiích jejich výroby, jakož i o materiálech, které se používají při jejich výrobě.
Zděné příčky
Mezi zděné příčky zařazujeme příčky, které se zdí z kusových staviv, dvojité, kombinované a speciální příčky. Zděné příčky z kusových staviv i přes svou velkou pracnost stále patří k nejrozšířenějším druhům dělících stěn. Z hlediska neprůzvučnosti jsou zděné příčky jednoduché dělící stěny, jejichž neprůzvučnost závisí na plošné hmotnosti. Z hlediska mechanických vlastností mohou být nesené, částečně nebo úplně samonosné, čehož můžeme dosáhnout speciálním způsobem vazby nebo pomocí ocelové výztuže.
Zdění a úprava povrchů se řadí mezi klasické technologie. Je to mokrý a poměrně zdlouhavý proces. Na zdění se používají plné pálené nebo děrované cihly. Používají se i cihly tzv.. metrického formátu, plné pálené nebo děrované. Standardní tloušťky dělicích stěn zděných z uvedených materiálů dosahují tloušťky 100, 125, 150, 170 a případně i 270 mm (se zohledněním omítky 2 × 15 mm). Dvojité zděné příčky se také zdí z uvedených cihel a příčkovek. Jejich hlavním cílem je zvýšit zvukovou izolaci, proto je lze použít jako mezibytové dělící stěny. Tvoří je dvě stejné jednoduché příčky, mezi nimiž je mezera (široká 50 až 60 mm), do níž se vkládá vložka z vláknitých materiálů pohlcující zvuk nebo desky z minerálních plstí.
Zvukověizolační vlastnosti příček lze efektivně vylepšit vytvořením kombinovaných dělících stěn, a to konstrukcí jednoduché příčky, k níž se přičlení akustická předstěna. Vzhledem k jejich složitému vyhotovování se v praxi používají zřídka, ačkoliv jejich zvukověizolační vlastnosti jsou dobré. Mezi speciální typy zděných příček patří Katonova příčka (s tzv.. Parketovou vazbou) a Prüssova příčka (vyztužená pásovou nebo kruhovou ocelí ve vertikálním a horizontálním směru). Tyto příčky se liší od tradičních speciální vazbou cihel nebo tvarováním, které zajišťují přenášení zatížení příčky k podpěrám stropních konstrukcí a zmenšují tak jejich zatížení zejména ve středu rozpětí.
Příčky ze sádrových příčkovek a skleněných tvarovek
Příčky ze sádrových tvarovek mají rozměry 60/655/500 mm nebo 80/667/600 mm, po obvodu mají pero a drážku. Příčkovky se kladou na sucho a po vyzdění celé příčky se styky plní řídkou sádrou s přídavkem plastifikátoru nebo se při zdění kladou do sádry a styky se hned zatírají. Jejich výhodou je možnost řezání na požadovaný rozměr. Jejich hladký povrch celkově zjednodušuje konečnou úpravu povrchu příčky. Příčky ze skleněných tvarovek se používají při dělení vnitřních prostor, v nichž je potřeba sekundární přirozené osvětlení oddělených prostorů nebo kde se vyžaduje povrch odolný proti vodě. Skleněné tvarovky mohou být jednoduché nebo dvojité. Osazují se do cementové malty, přičemž ložné a styčné spáry jsou průběžné. Jejich nevýhodou je, že je nelze tvarově upravovat a často je potřeba po obvodu vytvořit betonový rám o tloušťce nejméně 25 mm. Nejčastěji se používají čtvercové skleněné tvarovky s rozměry 194/194/65 (95) mm nebo prizmatické, čočkovité a pod. tvarovky. V současném moderním interiéru se navzdory velké hmotnosti a pracnosti opět používají sklobetonové prosklené příčky ze skleněných tvarovek, které se vyrábějí v široké škále dekorů a barev.
Zasklené příčky
Zasklené příčky se podobně jako sklobetonové používají při dělení vnitřních prostor, kde je třeba sekundární oddělené prostory osvětlit přirozeným světlem. Mohou být pevné. Pokud jsou součástí zasklené příčky, mohou se otevírat nebo posouvat jako posuvné dveře. V tom případě by měly tvarově a materiálově navazovat na ostatní vnitřní dveře v daném interiéru. Zasklené příčky se mohou řešit jako dřevěné nebo kovové, jako stěny, které se montují ze zasklených dílců nebo jako kosterní příčky.
Monolitické příčky
Monolitické příčky jsou dělicí stěny, které se vytvářejí přímo na stavbě. Jejich hlavní výhodou je variabilita rozměrů a tvarů. Při jejich aplikaci se nemusí zatěžovat vodorovné nosné konstrukce. Nevýhodou monolitických příček je nutnost bednění a lešení, mokrý proces a dlouhé tuhnutí, kterým se značně prodlužuje doba výstavby. Mohou být vytvořeny z betonu nebo ze sádry dvojím technologickým postupem - ukládáním směsi do bednění nebo nanášením na pletivo. Jde o tzv.. Rabitzové příčky (ze sádrové směsi) a Monierové příčky (z cementové malty). Uvedené typy dělicích stěn se vzhledem k jejich technologickým nevýhodám v současnosti téměř vůbec nepoužívají. Setkáváme se s nimi při adaptacích prostor, kdy lze využít jejich mechanické vlastnosti. V současných interiérech se však stále častěji objevují příčky z pohledového betonu.
Příčky montované částečně mokrou nebo suchou technologií
Tento druh příček představuje dělící stěny z větších prefabrikovaných dílců, které se ukládají ve svislém nebo vodorovném směru. Mají upravené povrchy. Po montáži se upravují pouze jejich styčné spáry. Pak se může udělat i konečná úprava jejich povrchu. Mezi nejpoužívanější patří příčky z pórobetonových a sádrových dílců, přemístitelné příčky, příčky montované z plošných dílců, pohyblivé a skříňové příčky.
Příčky z pórobetonových a sádrových dílců se mohou vytvářet z pórobetonových dílců s rovnými hranami nebo ukončením na pero a drážku. Kotví se ke stropu pomocí profilu ve tvaru U z pozinkovaného plechu. Tento profil se kotví do stropní konstrukce, u podlahy se podkládají dřevěné klíny, přičemž spáry mezi příčkou a okolními konstrukcemi se vyplňují cementovou maltou. Povrchové úpravy příček z pórobetonových tvárnic se musí přizpůsobit změnám objemu, které vyvolává vlhkost. Pórobetonové příčky mají malou plošnou hmotnost. Pro vylepšení jejich akustických vlastností lze z jedné nebo z obou stran doplnit akustickou předstěnu ze sádrokartonových desek, které se připevní na svislé dřevěné lišty.
Sádra je jedna z nejvhodnějších látek pro výrobu příčkových dílců, zejména co se týče přesnosti výroby a ideální povrchové úpravy. Dílce mohou mít na hranách zešikmené pero a drážku tak, že po sestavení vznikne na obou stranách spára, která se vyplní sádrou. Sádrové dílce lze snadno řezat. Kotvení u stropu se vystavuje nasunutím dílce na dřevěnou lištu s drážkou v horní hraně. Zespodu se díly u stropní konstrukce vyklinují dřevěnými klínky a spára se vyplní sádrou. Povrchová úprava spočívá v zatření styčných spár sádrou. Poté se povrch upraví do konečné podoby malbou nebo tapetováním.
Lehké montované příčky z montovaných dílců dělíme na dvě základní skupiny - montované příčky z plošných prvků, které se upevňují na kostru vytvořenou z dřevěných nebo ocelových tenkostěnných tyčových prvků a montované příčky z plášťových prvků, které mají vyztužovací žebra a nahrazují nosnou kostru. Tyto příčky se u nás šířeji neuplatnily, protože jejich provedení je v porovnání s příčkami, které se sestavují ze svislých dílců, pracnější. Konstrukční řešení těchto příček vychází z použití plošných prvků, které jsou tlusté 10 až 20 mm, široké 900 až 1 200 mm a dlouhé 2 500 až 3 000 mm a zároveň se dají snadno řezat a mají upravený povrch. Pláště se upevňují k svislým (vodorovným) tyčovým prvkům, které se kotví do konstrukce podlahy a stropu. Tímto řešením se vytvoří dvojitá příčka s dutinou, do níž lze vkládat vložku pohlcující zvuk. Zlepší se tak akustické vlastnosti příčky. Jako plášť se používají dřevotřískové desky tlusté 12 až 16 mm, dřevovláknité desky, desky z lisovaných minerálních vláken nebo sádrokartonové desky.
Nejrozšířenější z lehkých montovaných příček jsou sádrokartonové příčky, které se montují na dřevěnou nebo ocelovou kostru. Jejich hlavní výhodou je nízká hmotnost a suchá montáž, také dokonalý povrch pro konečnou úpravu malbou nebo tapetováním. Sádrokartonové příčky se používají v různých obytných prostorech. Při použití ve vlhkých prostorách (koupelna, WC a pod.) Je důležitý výběr impregnované desky s menší nasákavostí.
Pohyblivé příčky jsou také dělící stěny, které umožňují dočasné rozdělení vnitřních prostor. Reagují na provozní potřeby a změny v dispozičním řešení. Jejich realizace v daném prostoru je individuální a náročnější na zhotovení. Jejich polohu stabilizuje vodicí drážka. Mohou to být skládací stěny, které se vytvářejí například z tuhých deskových dílců. Jejich křídla se navzájem spojují dveřními závěsy kolem vertikální hrany. Křídla se mohou i samostatně posouvat na kolečkách, které jsou připevněny na spodní nebo horní hranu, po vodicí kolejnici. Vodicí kolejnice se připevňuje do stropní nebo podlahové konstrukce. Také křídla mohou být vzájemně spojená kloubovými závěsy, mohou se skládat k sobě kolem vertikální osy nebo teleskopicky po přímé vodicí dráze.
Skládacími stěnami mohou být i stěny s harmonikovým systémem s tuhým (má dílce rámové konstrukce s oboustranným pláštěm) nebo pružným pláštěm (má kostru z vertikálních ocelových prutů a jednoduchý nebo dvojitý plášťový potah). Pohyblivými příčkami jsou i žaluziové stěny, které se vytvářejí z úzkých lišt a spojují se na pero a drážku půlkruhovitého tvaru. Tím se umožňuje navíjení na vertikální buben, který je umístěn v drážce nebo ve výklenku nosného zdiva. Stěna se pohybuje pomocí koleček. Ty se připevňují k horní části příčky na každou pátou lištu. Pohybují se ve vodicí drážce, která je uchycena ve stropní konstrukci.
Skříňové příčky
Základní funkcí skříňových příček je oddělit dva prostory a vytvořit úložné prostory. Skříňovou příčku lze vytvořit z jednoduché příčky, která tvoří základní konstrukci, a přičleněním doplňující konstrukce, která tvoří skříň. Druhou možností je použití vestavěné skříně jako dělicí stěny s upravenou zadní stěnou. Hlavní funkcí skříňových příček je vytvořit úložné prostory a současně členit dispozici obytného prostoru. Navrhují a vyrábějí se individuálně, přičemž jejich dělící funkce částečně ustupuje před funkcí vytváření úložných prostorů. Mohou se zhotovovat v rámci jedné místnosti jako pohledové (bez nutnosti řešení od podlahy po strop), ale i jako dělící mezi dvěma místnostmi, kdy je potřeba řešit i zvukovou izolaci.
Autor: Martina Dvořáková
