Jaké jsou používané sanační metody k odstranění vlhkosti zděných staveb?
Hlavním úkolem sanačních prací je vytvořit suché povrchy zdiva, podlah, kleneb a stropů, a tím i přiměřený stav mikroklimatu vnitřního prostředí. Souhrnně lze sanační úpravy dělit na metody povrchové a na ty, které technologicky předpokládají dílčí zásahy do konstrukcí. V žádném případě však nelze odstranění vysoké vlhkosti zdiva řešit jednou úpravou, vždy jde o kombinaci jednotlivých úprav.
Před jakýmkoli zásahem do objektu je důležité důkladně se seznámit se stavbou. Samozřejmostí je přezkoumání způsobu vlhnutí stavby, ale stejně podstatné je i hledání a pochopení původních odvlhčovacích opatření. Je totiž pravděpodobné, že stavitel předpokládal možnost rozkladu stavby vnikáním vlhkosti do konstrukce. Při nálezu starého odvlhčovacího systému je potřeba určit, zda vznikl společně se stavbou objektu, nebo až později, a je potřeba najít příčinu jeho nefunkčnosti.
Přímé metody sanace
Při použití těchto metod se snižuje nebo zamezí přísun vlhkosti do materiálu přímým působením na stavební konstrukci. Účinnost metody závisí především na zvoleném systému, správném návrhu a kvality realizace.
Vzduchověizolační systémy
Jednou z nejstarších sanačních metod je odběr vodní páry z povrchu konstrukce cirkulujícím vzduchem. Ten proudí kolem vlhkých konstrukcí stavby, přejímá odpařující se vlhkost a odvádí ji do ovzduší. Účinnost systému se zlepší zvětšením plochy, na níž může docházet k odpařování vodní páry, a podporou procesu proudění vzduchu. Pro vytvoření dutiny z vnější strany zděné konstrukce se obvykle používají provětrávací šachty a sokly, anglické dvorky nebo profilované (nopové) fólie. Podobně lze vytvořit vzduchové dutiny i z vnitřní strany zděné konstrukce, a to prostřednictvím přizdívek, sádrokartonových desek, profilovaných fólií a pod. V tomto případě je mimořádně důležitý systém větrání. Pro snížení ochlazování vnitřních prostor a rizika vzniku kondenzace je vhodné předstěnu zateplit.
Mechanické metody sanace
Tato metoda je založena na tom, že se ve stavební konstrukci (zdivu) vytvoří prostor, do kterého se vloží hydroizolační látka, která svou podstatou zabrání (čili bude "mechanicky" bránit) dalšímu pronikání vlhkosti do stavební konstrukce.
Základní podmínkou použití mechanických metod sanace je, aby v průběhu realizace a po skončení všech prací nedošlo ke snížení statické bezpečnosti objektu nebo jeho částí. Velmi důležitá je úprava omítek kolem nové izolace, čímž se snižuje riziko vzniku můstku, přes který by vlhkost mohla pronikat nad izolaci.
Ruční podřezávání
Při sanaci vlhkosti podřezáváním se ve vlhkém zdivu vytváří vodorovná spára, do níž se vkládá hydroizolace. Aby se mohla vložená izolace navázat na izolační vrstvu podlahy nebo svislou hydroizolaci obvodového zdiva, musí být ke spáře přístup z obou stran.
Jako hydroizolační materiál se nejčastěji používají asfaltové pásy, pásy z PVC, polyethylenových fólií, sklolaminátové desky a nerezové plechy. Při použití jakéhokoli materiálu se musí dbát na dobré provedení spojů, aby nedocházelo k průniku vody nebo k difuzi vodních par.
Tuto metodu lze aplikovat pouze na zdivo s vodorovnou pravidelnou spárou. V maltové vrstvě se ruční pilou přeřízne spára, do níž se vloží hydroizolace. Protože spára je malá, doporučuje se použít pevnější hydroizolace (plech, PVC, sklolaminát). Prostor nad izolací se zainjektuje cementovou maltou s jemnou frakcí písku. Při práci se postupuje po úsecích 0,8 až 1,2 m. Metodu ručního podřezávání lze použít na stěny s tloušťkou do 0,6 m.
Podsekávání
Podsekávání je metoda, při níž se ve zdivu vysekávají otvory obvykle přes celou tloušťku stěny v délce 0,8 až 1,2 m. Poté se vyrovná dno v otvoru, položí se do něj hydroizolace a otvor se zazdí tak, aby na každé straně zůstalo min. 100 mm volné hydroizolace.
Práce se musí provádět po úsecích 0,8 až 1,2 m, ale ne kontinuálně - začíná se v místech s největším zatížením (rohy, meziokenní pilíře) a až po zatvrdnutí malty se otevřou další části.
Výše vybourání otvoru závisí na tloušťce stěny a materiálu, ze kterého je zhotovena, např. v cihlové zdi hrubé 300 až 450 mm stačí vybourat pouze dvě řady cihel a může se provést vyrovnání (vyčištění) dna otvoru, mohou se vložit a spojit (natavit, přelepit) pásy izolace na sebe nebo napojit přilehlé části izolace.
Po vyzdění otvoru se poslední spára musí zainjektovat cementovou maltou. Aby se s prací nemuselo čekat až na její zatvrdnutí, používá se tzv.. vyklínování spáry. Na klínování se používá pevný plochý materiál, který se může do spáry na celou tloušťku stěny zarazit kladivem. Z klasických materiálů jsou to různé zbytky kamenných nebo betonových dlaždic, břidlicové desky a pod., Ale mohou se použít i řízky hrubších plechů (2 až 5 mm).
V současnosti jsou nejlepší klíny z umělé hmoty, ne dřevěné, které mají tvar přizpůsobený pro snadné zavedení do spáry a vtloukají se jeden za druhým. Takto vytvoří ucelený pás na celou tloušťku stěny nebo mají různé délky. Klínování se dělá v odstupech 200 až 300 mm.
Pokud se podsekává stěna silnější než 600 mm, práce se musí dělat postupně, na dvakrát. Nejprve se vybourá zeď z jedné strany minimálně do poloviny její tloušťky a vloží se hydroizolační pás, který se u nevybourané části zahne vzhůru v šířce min. 100 mm. Pak se otvor zazdí, vyklínuje, zainjektuje a vybourá se zbytek zdiva na druhé straně. Pak se uloží a napojí druhý pás hydroizolace. Ukončovací práce s vybouraným otvorem se provádějí obvyklým způsobem. Další postup prací je stejný jako u prací na tenčích zdech.
Podřezávání řetězovou pilou
Na zrychlení a usnadnění procesu podsekávání lze použít pily s motorovým nebo elektrickým pohonem. S těmito zařízeními je výhodné prořezávat drážku v maltové spáře, určité typy však řežou i zdivo smíšené.
Řetěz pily vede ocelová lišta, která je upevněna na těle motoru. Na zubech řetězů jsou osazeny vidiové plátky. Pila je připevněna na pohyblivém podvozku, který stabilizuje její horizontální polohu.
V místě podřezávání se odstraní omítka a podél stěny se vytvoří tvrdý a dostatečně rovný podklad široký 1,5 m pro pojezd stroje. Po rozkrojení drážky v délce 1,0 m se stroj zastaví, drážka se vyčistí a vloží se do ní izolační pás na bázi polyethylenu nebo sklolaminátu o tloušťce 1,5 až 2,3 mm. Výhodnější jsou sklolaminátové tabule, protože jsou tvrdší a lépe se zasouvají do drážky. Pásy izolace jsou dlouhé 1,0 m a musí mít takovou šířku, aby umožňovaly napojení izolace podlahy nebo svislé izolace. Do drážky se zarazí klíny z umělé hmoty oboustranně v odstupech přibližně 200 mm. Mezi klíny musí být v podélné ose stěny mezera 100 mm. Pak se může pokračovat v podrezávaní o další metr stěny a cyklus se opakuje. Vzájemné přesahy izolace musí být 30 až 50 mm.
Drážka se vyplňuje injektováním, ale nejdříve se omítne cementovou hydrofobizovanou maltou. Před omítáním se ještě do drážky vloží (ve vzdálenostech 0,8 až 1,0 m) injektážní trubky z umělé hmoty s délkou 130 mm. Po zatvrdnutí (přibližně po 24 hod..) Se injektuje směsí 20% písku, 80% cementu a plastifikátoru pod tlakem 0,1 Mpa, trubky se vytáhnou a vzniklé otvory se začistí. Hydroizolaci lze aplikovat i tak, že se do spár mezi klíny injektuje hmota na bázi epoxidových pryskyřic a spára se tak stane vodotěsnou.
Podřezávání lanovou pilou
Touto metodou se podřezává jakékoli zdivo bez ohledu na materiál a tloušťku. Řezy lze provádět vodorovně i svisle. Řezací lano tvoří segmenty dlouhé přibližně 300 mm, které jsou navzájem spojeny. To umožňuje jejich výměnu při opotřebení nebo poruše. Segment se skládá z jádra (ocelové lano), na jeho konci je diamantový prsten. Lano lze prodlužovat nebo zkracovat přidáním či odebráním segmentů.
Po stanovení podřezávaného úseku se na jeho koncích vyvrtají otvory, kterými se lano protáhne. Nasadí se do kladek, navlékne se na hnací kolo a oba konce se spojí.
Oběhové kolo i kladky redukují tvar a dráhu lana, aby při podřezávání bylo stále napnuté. Šířka drážky je asi 10 mm.
Aby se lano nepoškodilo, musí být v řezné drážce intenzivně chlazeno . Vodu do spáry přivádí hadice ve směru pohybu lana.
Postupuje se po délkách řezu asi 1,0 m, pak se vkládá hydroizolace. V tomto procesu se opět používá sklolaminátová deska o tloušťce 2 až 3 mm nebo PVC fólie. Přesah navazujících izolací je min. 50 mm. Další postup podklínování i injektáže je stejný jako v metodě podřezávání řetězovou pilou.
Podřezávání kotoučovou pilou
Princip zařízení spočívá ve využití kruhových pil s průměrem až 1,2 m, jejichž zuby jsou vybaveny vidiovými hroty. Zařízení je dost velké a vyžaduje dostatečně prostornou manipulační plochu. Pilový kotouč ochlazuje voda, kterou je potřeba po ukončení prací co nejdříve odstranit, aby konstrukce nenasávala vlhkost, proti níž ji chceme chránit.
Metoda HW
Hydroizolační vrstvu vytváří vlnitá deska z nekorodujícího plechu, která se zaráží speciálním zařízením do pravidelné maltové spáry zdiva.
Do zdiva o tloušťce větší než 0,5 m je potřeba použít tvrzené plechy s hroty.
Hlavní částí zařízení je pneumatické nebo elektrické kladivo, které udeří pístem na vložený díl s čelistí, do níž se uchytí zarážená deska. Zpětné nárazy zachycuje vodící tyč, která je zakotvena ve zdivu. Vlnité tvarování plechu má nejen zpevňující účinky, ale pomáhá i jeho přesnému vedení při zarážení. Vzájemné napojení plechů se dělá překrytím dvou okrajových vln.
Metoda Massari
V této metodě se na vytvoření prostoru pro dodatečné vložení hydroizolace používá soustava vyvrtaných otvorů o průměru 35 mm a šířce asi 400 mm. Vrty se vyplňují směsí, která se skládá z polyesterové pryskyřice, ředidla, oxidačního katalyzátoru a plniva (písek nebo drcené kamenivo). Když pryskyřice ztvrdne natolik, že je schopna přenést příslušné zatížení, vyvrtají se mezivrstvy, které se překrývají s prvními vrty. Pak se vrty opět vyplní polyesterovou směsí a vrtací zařízení se přenese na další úsek.
Infuzní clony - chemické injektáže
Hydroizolační vrstva se u těchto metod vytváří tak, že se do vlhkého zdiva napustí látka, která pronikne do pórů, kapilár a trhlin. Prosycena zóna zdiva brání vzlínání vody a plní funkci dodatečné hydroizolace.
Do zdiva se vyvrtají otvory v jedné nebo dvou řadách nad sebou s prostřídaním. Průměr vrtané díry je v rozpětí 15 až 42 mm a její hloubka je o 50 až 100 mm kratší, než je tloušťka zdiva. Silnější zdivo se vrtá z obou stran. Vzájemná vzdálenost vrtů je nejčastěji 100 až 150 mm, podle porezity zdiva. Vodorovná rovina vrtů musí navazovat na rovinu podlahové nebo vertikální hydroizolace.
Podle způsobu aplikace lze chemické injektáže rozdělit na:
beztlakové,
s hydrostatickým přetlakem,
tlakové,
termicky aktivované.
Elektroosmotické metody
Pasivní elektroosmóza - používá se elektroda zabudovaná do zdiva a elektroda v zemi. Obě elektrody musí být ze stejného materiálu (měď, ocel) a musí být vzájemně propojeny. Mezi nimi se vytvoří elektrické pole s napětím, které zapříčiní pohyb částic (vody) směrem k elektrodě v zemi. Funkčnost metody je velmi omezená tím, že vzniklé napětí je dost malé a bludné elektrické proudy mohou změnit polaritu elektrod, čímž se může vlhkost zvyšovat. Životnost metody je závislá na materiálu elektrod.
Aktivní elektroosmóza - používá se namísto pasivní elektroosmózy a galvanoosmózy. Elektrody ve zdivu a v zemi jsou napojeny na zdroj napětí (elektroda ve zdi se napojí na kladný pól elektrického napájecího zdroje a elektroda v zemi na záporný pól). Pro správnou funkci elektrody ve zdi se musí zajistit její přilnutí se zdivem. Delší životnost se docílí elektrodami z materiálů na bázi uhlíku.
Doplňkové metody
Doplňkové metody jsou charakteristické tím, že nepůsobí přímo na vlhkost v konstrukci, ale pomáhají chránit stavbu a umožňují transport vlhkosti z interiéru do exteriéru.
Vhodné terénní úpravy
V důsledku činnosti člověka se okolí jakékoliv stavby v průběhu její životnosti mění, a tím dochází i ke změnám v možnostech odtékání povrchových a podpovrchových vod. Voda, která se hromadí v blízkosti objektu, by od něho měla být odvedena co nejdál. Povrchová voda se nejlépe odvádí vhodným vyspárování okolního terénu a podpovrchová voda zase drenážními systémy.
Původní terénní úpravy - při rekonstrukcích starších objektů lze často nalézt zbytky jílových vrstev, které kdysi omezovaly průnik vody k objektu, ale v současnosti již z různých příčin nefungují (narušená kontinuita nebo úplné vyschnutí). Při nálezu takových vrstev je vždy nutné posoudit, zda se dají tyto vrstvy obnovit jako dodatečná hydroizolace, nebo je potřeba je zcela odstranit a nahradit novějším systémem. Výhodou jílových vrstev je, že zachovávají přirozenou vlhkost materiálu.
Drenážní systémy - používají se u původních objektů i novostaveb. U původních objektů se drenáž používá v případech, kdy je hydroizolační systém porušen, po uplynutí životnosti nebo se podcenilo hydrofyzikální namáhání. Na objekty se většinou používají obvodové drenáže, které tvoří vertikální plošná drenáž podél sanované konstrukce a liniová drenáž sbírající a odvádějící vodu pryč od objektů.
Větrání objektů
V současnosti se klade stále větší důraz na snižování tepelných nároků. Realizuje se převážně snižováním součinitelů prostupu tepla ohraničujících konstrukci, ale také snižováním součinitele infiltrace (utěsňují se okna i dveře), čímž se omezuje cirkulace vzduchu a vlhkost se v objektech hromadí. Proto je třeba navrhnout systém větrání, který dostatečně splňuje hygienické požadavky a jeho činnost nezávisí od lidském faktoru. Z hlediska vlhkosti jsou tyto systémy vhodné do neobydlených suterénů jako doplňková metoda k některým přímým metodám.
Povrchové úpravy stavebních konstrukcí
Použití speciálních povrchových úprav je paralelním opatřením většiny přímých sanačních metod. Jde zejména o aplikace speciálních sanačních omítek s vysokou pórovitostí (> 40%) a s omezenou kapilární nasákavostí (interní hydrofobizace).
Nejsouhrněji se aplikace těchto omítek popisuje ve směrnici WTA 2-2-91 Sanační omítkové systémy. Účinnost sanační metody lze vhodným návrhem výrazně podpořit a naopak, při zanedbání povrchových úprav nemusí sanační zásah vůbec fungovat. Základním pravidlem povrchových úprav je, že difuzní odpor materiálů se směrem ven z konstrukce zmenšuje.
Závěr
Prostorová vlhkost a vlhkost zdiva budov jsou základními problémy, které spolu se statikou ovlivňují rozhodování majitelů (investorů) o způsobu a rozsahu rekonstrukce. Kvalitu a úspěch sanačních prací lze docílit na základě reálného komplexního návrhu sanace, pomocí metod vycházejících z dlouholetých zkušeností uvedených ve všeobecně přijatých normách a směrnicích. S ohledem na jedinečnost každé konstrukce je potřeba k sanačním opatřením přistupovat komplexně a podle možnosti zkombinovat několik metod, aby byl konečný výsledek uspokojivý.
