Kontrola klimatizačních zařízení
Informační zpráva poskytuje informace o typech klimatizačních zařízení, na které se vztahuje článek 9 směrnice o energetické náročnosti budov (Energy Performance of Buildings Directive, EPBD) a několik pokynů k provedení kontroly podle doporučení normy EN 15240.
Kontrola klimatizačních zařízení: co se vyžaduje?
Podle článku 9 směrnice o energetické náročnosti budov (dále jen směrnice) se vyžaduje, aby členské státy zavedly kontrolu klimatizačních zařízení:
"S ohledem na redukci spotřeby energie a omezení emisí oxidu uhličitého musí členské státy zavést nezbytná opatření k zajištění pravidelné kontroly klimatizačních zařízení s účinným výkonem nad 12 kW. Tato kontrola musí zahrnovat zhodnocení účinnosti klimatizace a posouzení, zda je zařízení dimenzované adekvátně k požadavkům na chlazení budovy. Uživatelům se mají poskytnout informace o možnostech vylepšení nebo náhrady klimatizačního zařízení a o alternativních řešení. "
Evropská komise udělila Evropské normalizační komisi (CEN) mandát na přípravu normy, kterou se bude definovat možný obsah takové kontroly. Účelem kontroly je posoudit účinnost klimatizačního zařízení a jeho adekvátní naddimenzování s ohledem na budovu podle požadavků směrnice. Taková norma, ačkoliv je při provádění EPBD nepovinná, by mohla členským státům pomoci definovat metody a třídy kontroly.
Klimatizační zařízení podle článku 9 směrnice
Směrnice klimatizační zařízení definuje jako "kombinace všech komponent potřebných pro zajištění určité formy úpravy vzduchu, při níž lze regulovat teplotu nebo ji snížit podle možnosti v kombinaci s řízeným větráním, vlhčením a čištěním vzduchu".
Při kontrole je podle článku 9 směrnice nezbytné vzít v úvahu všechny typy klimatizačních zařízení, která mají účinný výkon více než 12 kW. Klimatizace v budově lze zajistit jedním z těchto systémů:
Centrální vzdušné systémy
U těchto systémů se vzduch upravuje v centrální jednotce předtím, než se dopraví do místností prostřednictvím potrubní sítě. Centrální systémy jsou obvykle založeny na jednotkovém zařízení na úpravu vzduchu, které produkuje chladný (nebo teplý) vzduch výměnou tepla s chladným (nebo horkým) zdrojem přicházejícím z chladicí (nebo topné) jednotky - například chiller.
Systém obvykle zajišťuje také:
větrání přiváděním vnějšího čerstvého vzduchu do budovy, čistotu vzduchu pomocí filtrů vzduchu.
Regulace distribuce po místnostech se zajišťuje pomocí rozvodné sítě, která je napojena na difuzory vzduchu nebo na koncové jednotky.
Decentralizované nebo rozepsané (split) vzdušné systémy
V těchto systémech se vzduch lokálně upravuje na úroveň požadovanou pro každou místnost.
Systémy jsou založeny na jednoprvkových nebo víceprvkových split klimatizačních zařízeních, v nichž se jedna nebo více jednotek obsahujících chladicí zařízení umístí v exteriéru a spojuje se chladícím potrubím s jednou nebo více vnitřními jednotkami umístěnými v klimatizovaných místnostech.
Vnitřní jednotka (případně jednotky) zajišťuje v každé místnosti potřebné chlazení vháněním upraveného vzduchu přímo do místnosti nebo prostřednictvím krátkých rozvodů.
Větrání, které využívá venkovní vzduch, se musí zásobovat z doplňkového, paralelně pracujícího větracího systému.
Střešní systémy jsou nedělitelné jednotky, které také zajišťují větrání klimatizovaného prostoru pomocí směsi recyklovaného vzduchu z místnosti a venkovního čerstvého vzduchu.
Centrální vodní systémy
Tyto systémy poskytují centrální výrobu chladné vody, která se rozvádí do jednotlivých místností, kde se upravovaný vzduch lokálně vyrábí pomocí tohoto zdroje chladu. Centrální výroba využívá jako chladící jednotku chiller chlazený vodou nebo vzduchem.
Upravovaný vzduch se vyrábí výměnou tepla mezi chlazenou vodou a vzduchem v místnosti prostřednictvím různých typů systémů, jako jsou fancoilové jednotky, chladicí trámy, chladicí / vytápěné podlahy nebo chladicí / vytápěné stropy. Vnější větrací vzduch se musí dodávat doplňkovým, paralelně pracujícím větracím systémem. Další možností je, že se výměna vzduchu provádí pomocí cívek umístěných na koncích potrubní sítě, která rozvádí vzduch (oběhový a / nebo vnější).
Většina klimatizačních zařízení může zajišťovat i vytápění budovy. Vzhledem k definici klimatizačního zařízení uvedené ve směrnici o energetické náročnosti budov se členské státy mohou rozhodnout, zda budou postup prohlídky aplikovat pouze na režim chlazení, nebo na oba režimy - chlazení i vytápění.
Pokyny pro kontrolu klimatizačních zařízení
Evropská normalizační komise TC 156 připravila v rámci pracovní skupiny WG 10 na základě mandátu Evropské komise normu, která má pomoci při provádění článku 9. Cílem normy EN 15240 Větrání budov - Energetická náročnost budov - Návod na kontrolu klimatizačních systémů je poskytnout metodiku, která se může aplikovat během kontroly, berouce na zřetel dva základní požadavky - posouzení energetické náročnosti a vhodnosti klimatizačního systému pro konkrétní budovu.
Obsah normy
Podle normy by měla kontrola zahrnovat všechny typy chladicích a klimatizačních zařízení, jejichž celkový chladící výkon pro danou budovu je vyšší než daný limit 12 kW. V normě se neuvádějí žádné další specifické požadavky na kontrolu klimatizačních zařízení v režimu vytápění.
Klimatizační zařízení se v normě popisuje jako kombinace těchto tří subsystémů:
výroba energie na chlazení,
distribuce energie na chlazení,
předávání energie na chlazení, přičemž každý podsystém zahrnuje řídící systém.
Podsystém výroby energie na chlazení
V tomto případě jde o podsystém, ve kterém se energie na chlazení vyrábí chladícími jednotkami, jako jsou chillery, absorpční jednotky, tepelná čerpadla a podobně.
Podsystém distribuce energie na chlazení
Jde o podsystém, ve kterém se energie na chlazení přenáší a rozvádí od podsystému výroby k podsystému předávání rozváděcím médiem - obvykle vzduchem, vodou nebo chladicí tekutinou.
Podsystém předávání energie na chlazení
V tomto podsystému se energie na chlazení odevzdává do prostoru, pro který se vzduch upravuje.
Kontrola by se měla uplatnit nejen na podsystémy výroby, rozvodu a předávání chladu, ale i na prvky řízení, které mají za úkol regulovat používání těchto systémů.
V normě popisuje společná metodika pro kontrolu klimatizačních zařízení z hlediska spotřeby energie. Založena je na položkách, pomocí kterých se posuzuje energetická náročnost a adekvátnost Naddimenzování systému:
shodu systému s původním návrhem a následné modifikace návrhu, současné požadavky a způsob užívání budovy,
současný provoz systému,
funkce a nastavení různých řídících prvků,
funkce a montáž různých komponentů,
energetický příkon a výsledný energetický výkon.
Obecná metodika
Podle normy obecná metodika poskytuje kontrolorovi pokyny k hlavním položkám, které se mají podrobit kontrole v jakékoliv budově a k přidruženému klimatizačnímu zařízení. Některé položky pokrývají všechny typy klimatizačních zařízení, další jsou specifické pro jeden typ. Tyto položky jsou uvedeny ve speciálním kontrolním seznamu položek, které je třeba prověřit.
Kontrola je založena hlavně na dokumentaci a vizuální prohlídce a tam, kde je to možné, na měřeních. Obtíže při kontrole klimatizačních zařízení mohou vzniknout z důvodu nedostatečného přístupu k parametrům, jako jsou teploty, průtoky vzduchu nebo vody či spotřeba elektrické energie, na jejichž základě lze provést kvantitativní posouzení klimatizačního výkonu a energetické náročnosti systému.
Doplňkové měření během kontroly mohou vyžadovat použití takových přístrojů, které není vždy možné použít na místě. Kromě toho se na odhad energetické náročnosti klimatizačního systému nelze použít ani žádná nepřímá metoda (jako při určení účinnosti kotle měřením energetických ztrát systému). Takovéto posouzení energetické náročnosti se proto zakládá zejména na ověření účinné a pravidelné prohlídky zařízení, správném nastavení řídicích prvků založených na užívání budovy (například délka pobytu) a na efektivním fungování všech komponentů.
Rady pro alternativní řešení a vylepšení
V návaznosti na kontrolu energetické náročnosti klimatizačního zařízení se mají uživatelům poskytnout rady pro možné vylepšení nebo výměnu klimatizačního zařízení a alternativní řešení. Měly by se při tom zohlednit hlavní dopady vylepšení:
přizpůsobení současnému způsobu užívání budovy,
redukce chladu v budově,
zlepšení údržby,
efektivnější provoz komponent, subsystémů a zařízení jako celku,
Nahrazení podsystémů, prvků a celého zařízení.V normě se doporučuje na národní úrovni definovat třídy, pro které se má specifikovat minimální rozsah kontroly. Tyto třídy mohou být definovány na základě jednoho nebo více z těchto parametrů:
užívání budovy,
plocha nebo objem s úpravou vzduchu,
typ klimatizačního zařízení,
jmenovitá chladící kapacita,
roční doba provozu,
datum montáže,
právní požadavky,
dokumentace.
Autor: Martina Dvořáková
