Jak na omítání stěn a stropů?
Úprava interiérových stěn zahrnuje v sobě nespočetné množství možností. Správnou volbou omítek, běžných i netradičních, volbou povrchových úprav s různými strukturami, vzory, výběrem barev či různými malířským technikami dokážeme interiér utvořit, zvýraznit, vnést mu jedinečnou atmosféru a významným způsobem zdůraznit jeho osobitost.
Vnitřní - vnitřní omítky a jejich vlastnosti
Vnitřní omítky patří k základním druhům povrchových úprav stěn interiérů. Tvoří se jednou nebo více vrstvami maltoviny, které se aplikují na povrch stěn, stropů, dělicích příček. Omítky lze aplikovat na různé druhy cihelného, kamenného i smíšeného zdiva, na beton, pórobeton, sendvičové panely, dřevotřískové tvarovky a jiné stavební materiály, a to v závislosti od funkce a estetického charakteru vnitřního prostoru. Vedle své estetické funkce musí splňovat i další praktické funkce, jako chránit konstrukční prvky před mechanickým poškozením, případně zkvalitnit vlastnosti konstrukčních prvků, a samozřejmě, přispívat ke zvyšování trvanlivosti zdiva a dalších zabudovaných stavebních materiálů. Mezi další vlastnosti omítek patří tepelněizolační akumulační a zvukověizolační schopnosti, provzdušnost, ale také tepelná roztažnost. Nelze zapomenout ani na protipožární, antistatickou nebo protifungicidní funkci, čímž přispívají k zabránění vzniku různých plísní a hub.
Rozdělení omítek, jejich kvalita a jednotlivé složky
Omítky se dělí podle různých hledisek. Například podle postupu výstavby je lze rozdělit na jednovrstvé, dvouvrstvé a nástřiky. Podle povrchové úpravy se dělí na hladké, zrnité, hlazené, strukturované, plastové, leštěné a podobně. Podle způsobu nanášení mohou být zase nahazované, stříkané, nátěrové nebo jiným způsobem nanášené, a nakonec podle způsobu omítání na ruční, strojní a další. Kvalita omítky vždy závisí na kvalitě tvorby jednotlivých vrstev, z nichž se omítka skládá. Jde o postřik, jádro a štukovou vrstvu omítky. Podkladovou vrstvu pro jádro tvoří postřik - postřiková malta, která má být dostatečně řídká, aby vnikla do všech spár a vyrovnala nerovnosti podkladu. Jedním kladením se vytváří maximálně 20 mm silná vrstva jádra. Jaderná omítka může vyplnit nerovnost podkladu do hloubky nejvýše 50 mm. Nanáší se zdola nahoru. Povrch poslední vrstvy jádra musí být v celém rozsahu rovinný. Každou další vrstvu vápenné malty lze nanášet až tehdy, kdy předchozí vrstva vybledne. Nanesenou jadernou vrstvu je třeba zhutňovat a srovnat ještě před začátkem jejího tuhnutí.
Štuková vrstva omítky tvoří poslední vrstvu. Po celé ploše musí být stejně silná, protože každá nerovnost by byla viditelná. Na výrobu omítek se používají různé druhy malt. Sestávají ze pojiva, z plniva, přísad a vody, přičemž mezi nejpoužívanější pojiva patří vápno (na vnitřní omítky se většinou používá vzdušné, čisté a obyčejné vápno), sádra a cement. Nejčastěji se používají malty z hydraulického vápna nebo vápeno-cementové malty. Mezi přísady patří písky různé zrnitosti, kamenné drtě, jemné kamenné moučky. Do malt pro ruční míchání se dává písek kopaný, říční nebo drcený. Do chovaných omítek se přidává drcený kámen nebo písky vyrobené z čistého pískovce. Jako přísady se používají barviva, přísady pro zvýšení vodotěsnosti, mrazuvzdorné přísady v případě exteriérových omítek a pod. Voda, která se přidává do omítek má být měkká, bez škodlivin, bahna, solí a jiných nečistot.
Nejčastěji používané druhy omítek
K nejčastěji používaným druhům interiérových omítek patří vápenná štuková, vápeno-cementová štuková, sádrová, silikátová, uměloživičná omítka a jiné zvláštní druhy. Pro omítání významově podřadnějších prostor se v minulosti používala hrubá vápenná omítka. Hladká štuková (jemnozrnná) vápenná omítka je vhodným podkladem pod barvy nebo tapety. V místnostech s přechodně vlhkým vzduchem, tedy například v prostorách koupelen a kuchyní se uplatňují zejména hladké dvouvrstvé vápeno-cementové omítky z vápenocementové malty o tloušťce 1,5 až 2 cm, která vytváří první vrstvu. Při požadavku vyšší pevnosti omítky s podkladovým zdivem se na podkladovou vrstvu nanese cementová malta. Druhá vrstva je z jemné vápenné malty - štuky, která se nanáší v minimální vrstvě 2 až 4 mm. Struktura jejího povrchu závisí na zrnitosti omítkoviny. Sádra s velmi jemnou strukturou povrchu působí příjemně a navíc je aktivním materiálem, který umožňuje stěnám dýchat (to neplatí, pokud je nanesena na čistě cementový podklad, a tím reguluje klima v místnosti (pozor na kouření - sádra "ráda" absorbuje cigaretový kouř , čímž trvale zešediví a také zapáchá po kouři). V závislosti na typu (s dalšími nečistotami) se používá pro celoplošné stěrkování stropů a stěn, na omítání betonových panelů a zděných stěn jako podklad pro malířské práce a tapetování, na sanaci trhlin, děr a spár. Její konečná povrchová úprava může být v hlazené nebo strukturované podobě. Představuje vyšší standard konečné povrchové úpravy stěn. Její jádro má mít tloušťku 1,5 cm a povrch 5 mm, který se skládá z vody vápna a sádry se zrnitostí 0,2 mm . Povrchová vrstva se hladí, aby se vytvořila rovná plocha, kterou lze definitivně upravit i barevnou malbou. V interiéru lze použít také různé druhy křemičitých nebo i uměloživičných omítek. Kromě nich se používají různé speciální druhy omítek, například dekorační plastické omítky nebo flexibilní omítky , omítky s bioaktivních látek, bavlněné omítky a jiné druhy omítek přinášející příjemnou a netradiční atmosféru do interiéru.
V současnosti je na trhu dostatek nejrůznějších materiálů i zpracovatelských technologií pro nápaditou a zdravou povrchovou úpravu stěn a stropů našich interiérů. Ne všechny nabízené materiály a technologie se však hodí do všech prostor a v každé situaci. Mimořádnou pozornost je třeba věnovat úpravě povrchů starších objektů, zejména těch vodotěsně neizolovaných, kde nesprávná volba materiálu může způsobit více škody a starostí než radosti z pěkne obnovených prostorů.
