Nádoby mohou být z různých materiálů, může mít různé tvary i velikosti. Základní podmínkou u materiálu vegetačních nádob je, aby byl špatným vodičem tepla, protože kořenový systém rostlin nesmí trpět silným přehříváním na oslněné straně, a to zejména v letním období. Materiál by neměl být ani průhledný (sklo), jelikož přístup světla k substrátu způsobuje množení nežádoucích organismů a mikroorganismů (např. zelené řasy). Pěstitelské nádoby musí mít ve spodní části jeden nebo více otvorů na odtok přebytečné zálivkové nebo srážkové vody. U přenosných se využívá miska na její zachycení, případně se menší květináče umisťují do větší dekorační nádoby (dvouplášťové nádoby) stejného tvaru s nepropustným dnem. Ve stabilních květináčích se využívá k zachycení přebytečné vody drenážní vrstva nebo se otvor nasměruje tak, aby voda odtékala mimo využívané plochy.
Při výběru přenosného květináče musíme přihlížet k manipulační možnosti a hmotnosti, kterou bude mít nádoba po naplnění substrátem a osazení rostlinami. Výběr podřizujeme i nosnosti plochy, kam nádobu umísťujeme, zejména pokud jde o střechu nebo jinou nadzemní konstrukci a pokud nádobu umísťujeme v určitých bodech.
Stabilní květináče můžeme využít na místech, které chceme mít trvale osázené rostlinami snášejícími i naše zimní podmínky (střešní zahrady, terasy), případně jsou vhodné pro větší rostliny nebo skupiny květin v zimních zahradách. Vhodné jsou i na místě, kde plocha volné půdy na záhon by byla příliš malá nebo by ji ohrožoval intenzivní provoz. Výhodou stabilních květináčů a velkých pěstitelských van je jejich velikost a výška, která umožňuje dostatečnou hloubku vegetačního profilu, vyřešení odvádění přebytečné vláhy, ale i uložení automatického závlahového systému. Nepropustnost vnitřního prostoru se zajišťuje pomocí hrubší (např. jezírková) fólie.
Výsadba nádob je nejčastěji kruhová nebo oválná, může být vyšší i nižší: žardiniéry pro vícečetné nízké a středně vysoké rostliny, štíhlé i robustnější vázy a (labilní) amfory pro nízké rostliny jednoho druhu, nejlépe převislé přes okraj nádoby, nebo jednoduché kužely květináčů s hrubším okrajem. Nádoba rovnoměrně se rozšiřující směrem nahoru je totiž nejvhodnější při vybírání kořenové soustavy květiny při jejím nezbytném přesazování do většího prostoru. Jestliže je hrdlo nádoby moc i trochu zúžené, květina se z ní vybírá jen velmi těžko, takže květináč je třeba rozbít, což je zejména při velkých keramických nádobách škoda.
Do silně zúžených vyšších keramických nádob nesednou vyšší rostliny s košatou korunkou, neboť tato kombinace je nestabilní a rostliny se snadno převrátí. Oblíbeným tvarem květináčů je i obrácený jehlan, vycházející ze čtvercového půdorysu nádoby, která se dobře kombinuje ve skupinách. Využívá se u vyšších a prostornějších nádob (např. dřevěných) pro solitérní rostliny větších rozměrů. Tvar sadbové bedničky nebo květinového žlabu na výzdobu okenních parapetů, balkónových zábradlí nebo prostě na postavení ke stěně vychází z obdélníku. Rozměr květináče by měl být nejméně 20 × 20 cm (šířka × hloubka) a jeho ideální délka je 1 m. Při těchto rozměrech lze rostliny vysazovat do tzv. trojsponu, a tak vytvořit dvě řady bohaté květinové výzdoby na balkony nebo okraje teras.
Hnědá barva se využívá i u dřevěných nádob, ačkoli zde lze využít i elegantní černou nebo bílou (případně i modrou či zelenou), neboť dřevěný materiál je třeba tak či tak chránit lazurou nebo barvou před vlhkostí. Moderními nezemitými barvami kovových nádob jsou šedé a stříbrné odstíny, které jsou pro tento materiál nejvhodnější, protože odrážejí světlo, plech takže (ačkoli dobrý vodič tepla) se až tak nepřehřívá.
V současnosti se na výrobu květináčů a pěstebních nádob využívají klasické i moderní materiály, proto je dobré znát jejich specifické vlastnosti, výhody a nevýhody a přizpůsobit jim výběr druhů a velikosti pěstovaných rostlin.
Květináče z vypalované hlíny mají stěny střední tloušťky a vyrábí se v neglazované i glazované formě. Nejlepší vlastnosti na pěstování má klasický porézní (neglazovaný) střep, neboť umožňuje kořenovému systému rostlin dýchat. Zároveň však zvyšuje spotřebu zálivkové vody, protože při zalévání vodu nasává i samotný keramický materiál. Navíc, voda zanechává na stěnách keramických květináčů charakteristické výkvěty - mapy (podle její mineralizace či tvrdosti), proto několikrát použitý květináč je vhodné skrýt do větší glazované nádoby. Předností nádob z dvakrát vypalované hlíny je, že nejsou tak porézní a více chrání rostliny před chladem v zimě a úpalem v létě. Tento materiál můžeme bez poškození nechat venku i v našich zimních podmínkách, protože jeho malá nasákavost ho chrání před poškozením mrazem.
Výsadbu nádoby - květináče ze dřeva - se vyrábějí nejčastěji svépomocí, z dřevěných latěk, přičemž mohou mít tvar žlabu, sudu, velkého kbelíku nebo větší čtyřhranné nádoby s rovnými, případně zešikmenými stěnami. Výhodou tohoto materiálu je, že u nádob větších rozměrů lze jednoduchým způsobem vyrobit nožičky nebo spodní rám, popřípadě v horní části otvory nebo úchyty, které umožní snadnější manipulaci s osázeným květináčem. Z hlediska tepelně izolačních vlastností je dřevo vhodným materiálem, ve vlhkém prostředí se však zejména měkké dřevo rychle rozkládá, a proto se musí opakovaně impregnovat a natírat vodovzdornými nátěry neškodnými pro rostliny. Před výsadbou je vhodné květináč ještě vyložit fólií, aby se trvale vlhký substrát oddělil od dřevěného pláště nádoby.
V poslední době jsou velmi oblíbené květináče z plastů, protože se vyznačují materiálovou, tvarovou a barevnou stálostí a malou hmotností. V nabídce jsou i klasické tvary velkých rozměrů (vhodné pro solitérní rostliny na terasy) - z keramiky by byly příliš těžké. Tento tenkostěnný materiál se vyrábí ve světlé i tmavohnědé barvě, přičemž světlý odstín je vhodný do teplejší oblasti, protože v létě odráží teplo a tmavý se hodí do chladných, protože akumuluje teplo. Nevýhodou květináčů z plastů je jejich neprodyšnost, takže kořenový systém rostliny v nich je nesmírně citlivý na přelití a snadno zahnívá, pokud přemokření substrátu trvá déle.
Celokovové sadbové nádoby mohou mít podobu pozinkovaného plechového kbelíku i měděného kotlíku nebo hrnce (s uchy). Stříbřité plechové nádoby jsou v současnosti velmi moderní, jsou vhodné do moderních interiérů i exteriérů. V případě starší nádoby může být problémem odtokový otvor, proto je vhodné využít ji jako vnější (vodo nepropustný) obal na obyčejný hliněný květináč. Kovovou nádobu můžeme použít i na přímou výsadbu, ale kořenový systém rostliny je třeba chránit před přímým stykem s kovovým materiálem tak, že jej oddělíme fólií. Pokud použijeme dvě vrstvy - fólii a geotextilie, přičemž horní geotextilie oddělí substrát a sazenici od spodní fólie s drenážní vrstvou uvnitř, můžeme využít pro přímou výsadbu i kovovou nádobu bez odtokového otvoru.
Drátěné koše se používají hlavně pro krátkodobé nebo příležitostné výsadby, sloužící nejčastěji jako závěsné aranžmá na lodžiích, pergolách, pod přístřeškem i v závětří vstupních prostorů. Lehké vzdušné koše se vyloží tvrzeným papírem, jutovinou nebo rašeliníkem, naplní substrátem a vysadí petúniemi nebo jinými bohatě kvetoucími květinami; upevněny do stropu a visící na háku a čtyř řetízcích, umožňují převislým květinám vytvořit květinovou kouli.
Materiálovou škálu květináčů doplňuje i přírodní nebo restaurovaný kámen. Jak sadbové nádoby totiž lze využít i kamenná koryta a žlaby, používané v minulosti jako napajedla pro hospodářská zvířata. Výsadba květin jim vdechne život a nové uplatnění. Z restaurovaného kamene se podle historických barokních vzorů dělají i bohatě tvarované výsadbové nádoby - vázy na podstavcích, které jsou vhodné do větších zahrad nebo na akcentované vstupy. Tyto nádoby jsou tlustostěnné a těžké, dají se přemísťovat pouze prázdné. Na vybrané místo je klademe ještě před výsadbou prázdné, až potom je plníme substrátem a sázíme do nich rostliny. Jsou proto vhodné pro letničkové výsadby (které sezónně obměňujeme) nebo druhy, které mohou přezimovat venku (dřeviny, domácí sukulenty).
Na výrobu zejména větších květináčů se dá použít i železobetonová skořepina z pohledového betonu. Výhodou betonu je jeho pevnost, odolnost, dostupnost a možnost individuálního řešení tvaru pro konkrétní potřebu, nevýhodou je větší hmotnost nádoby. Z litého betonu můžeme vyrobit i žlaby nebo koryta inspirované kamennými, ale mohou být i větší, vybavené odtokovými otvory ve spodní části. Pokud má nádoba klasický obdélníkový tvar nebo se jedná o stabilní květináč, nemusí mít ani kovovou výztuž. Litý beton je nejlepším materiál na zhotovení stabilních květináčů, kde oceňujeme individuální tvar podle potřeby plochy a prostoru, jakož i možnost umístění odtokových otvorů (i s trubkami) při výrobě.
Autor: Martina DvořákováJakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez předchozího písemného souhlasu našeinfo.cz zakázáno.
Fotografie jsou pouze ilustrativní - zdroj fotografií sxc.hu