Vybíráme rodinný dům
Obytné domy patří mezi základní typy budov, které se v zástavbě vyskytují nejčastěji. Charakter obytné zástavby se mění v závislosti na hustotě osídlení. Zatímco na venkově jsou nejběžnější samostatně stojící rodinné domy, ve městech byla vždy vyšší koncentrace zástavby. Vícepodlažní řadové domy se stavěly nejen z toho důvodu, že půda ve městě byla vzácná, ale i proto, že kompaktní zástavba zvyšovala bezpečnost osídlení. I když dnes máme na výběr několik různých forem zástavby, cena za pozemek nadále hraje výraznou roli.
Samostatně stojící domy
Samostatně stojící (též izolované nebo volně stojící) domy patří k nejstarší formě zástavby, která se dodnes preferuje. Stavba samostatně stojícího rodinného domu se považuje za nejvýnosnější ze všech možností, protože nabízí vysokou míru soukromí, větší volnost při tvorbě architektury a vlastní venkovní prostor kolem celého domu. Samostatně stojící dům má nejširší možnosti dispozičního řešení, protože (teoreticky) umožňuje prosvětlení ze všech světových stran. I zde však platí určité zásady. Předpokladem pro výstavbu samostatně stojícího domu je dostatečně široký pozemek, na kterém lze dodržet předepsané vzdálenosti od sousedních domů, respektive od hranice pozemku. Ve stavebním zákoně se uvádí, že vzdálenost domu od hranic pozemku by měla být minimálně 2 m, přičemž vzdálenost mezi stěnami domů s okny hospodářských, pracovních nebo jiných pomocných místností musí být alespoň 6 m. V případě, že jde o obytné místnosti, vzdálenost fasád sousedních domů by měla být až 9 metrů. Vzhledem k tomu, že při stávající parcelaci (například na venkově) není možné tyto vzdálenosti dodržet, zákon stanoví, že rozhodující je dohoda mezi sousedy. V praxi se pak setkáváme s případy, kdy vzdálenost mezi stěnami sousedních domů je jen 5 m nebo když je stěna bez oken (u jednopodlažním domu) posunuta až na hranici pozemku. Právě tak se to dělalo v minulosti, kdy se na pozemku širokém 12 m stavěly vesnické domy široké 6 m. V případě, že jde o novou uliční zástavbu, lze předejít zbytečnému tříštění pozemku tak, že se se sousedem dohodnete na stavbě dvojdomu. I přes možnost dohodnout se se sousedy se nedoporučuje zastavovat více než 50% pozemku, protože stavba pak může působit v rámci daného prostředí nepoměrně a zároveň se ztrácí výhoda bydlení v zeleni vlastní zahrady.
Individuální výstavba rodinných domů
U samostatně stojících rodinných domů jde nejčastěji o individuální výstavbu, takže o velikosti, vzhledu a konstrukci domu rozhoduje výhradně budoucí majitel domu. Svěří-li návrh stavby do rukou architekta nebo se alespoň dá ovlivnit dobře míněnými radami, může vzniknout opravdu zajímavé a pozoruhodné architektonické dílko. Bohužel velmi často se setkáváme s tím, že ego, a především tloušťka peněženky stavitele rodinného domu zvítězí nad zdravým rozumem, díky čemuž v rozvojových příměstských oblastech vyrůstají různé obludnosti ve stylu takzvaného podnikatelského baroka. Týká se to zejména novodobých zbohatlíků, kteří chtějí okatě prezentovat svou výjimečnost a nadřazenost monumentální architekturou, která se tyčí zpoza vysokého zděného plotu. Oplocení připomínající hradby spolu s množstvím kamer a bezpečnostních zařízení svědčí o velké nedůvěře k okolí, vede k narušení sousedských vztahů a celkové izolovanosti stavby. O tom, že taková stavba nepříznivě zasahuje do charakteru okolní zástavby a kazí útulné působení venkovského prostředí, ani není třeba mluvit.
Hromadná výstavba rodinných domů
Individuální výstavba, zahrnující nejpestřejší škálu staveb představuje určité riziko z hlediska kultury a rozvoje životního prostředí, protože je prakticky nemožné uhlídat rozhodnutí drobných stavitelů s osobitým a nejednou velmi extravagantním vkusem. Přílišnou nesourodost zástavby řeší organizovaná (hromadná) výstavba rodinných domů, o kterou se konečně začaly zajímati větší developerské společnosti. U velkých rezidenčních souborů a málopodlažních bytovek ve městech začaly pomalu vyrůstat v okrajových částech měst i obytné soubory, které se skládají převážně z rodinných domů. Moderní hromadná výstavba rodinných domů má hned několik výhod. Výstavba několika domů probíhá současně, což umožňuje efektivnější využití těžké techniky a rychlejší postup při stavbě.
Realizace infrastruktur
Do projektu obytného souboru spadá i jednotná realizace všech infrastruktur, příjezdových cest a úprava okolí. Dodávku tepla a teplé vody lze řešit ekonomičtěji prostřednictvím společné kotelny, případně za pomoci tepelného čerpadla, kolektorů a podobně, jejichž realizace je po rozpočítání nákladů na všechny obyvatele souboru mnohem výhodnější. Ze zahraničí známe příklady, kdy byly výhody kompaktní výstavby podpořeny koncepcí nízkoenergetických budov a využity ve prospěch snížení energetické náročnosti obytných domů. Zastánci architektury pro udržitelný rozvoj (ekologové a environmentalisté) rovněž usilují prosadit využívání ekologicky neškodných a recyklovatelných druhů stavebního materiálu, vyrobených z místních zdrojů surovin. S hromadnou, respektive kompaktní výstavbou rodinných domů jsme měli možnost se setkat už i v minulosti. Obvykle to byly projekty pod záštitou měst a obcí, které se realizovaly státními podniky nebo svépomocí. Na rozdíl od individuální výstavby šlo v těchto případech o hustší formu zástavby, tedy řadovou, kobercovou nebo terasovou zástavbu rodinných domů.
Řadové domy
Řazením domů těsně vedle sebe se minimalizují hlavní slabiny samostatně stojících domů, kterými jsou vysoká energetická náročnost stavby se čtyřmi ochlazovanými stěnami a problémy se situováním domu na pozemku a s umístěním oken na bočních stěnách tak, aby byly dodrženy potřebné vzdálenosti od sousedního domu. Na druhé straně se u řadových domech omezuje orientace vnitřních prostor jen na dvě světové strany - do ulice a do dvora, což může být náročné na prosvětlení a odvětrání některých prostor uvnitř dispozice. Nejčastěji jde o patrové domy s jednotně řešenou dispozicí, které se řadí buď lineárně vedle sebe, nebo řetězovitě, takže se boční stěny jednotlivých domů překrývají pouze zčásti. Pro lepší rozlišení jednotlivých domů se využívají fasády různých barev. Jelikož soukromý pozemek za domem vyčleňuje samotná stavba, řadové domy obvykle nemívají klasické oplocení s předzahrádkou. Prostor před domem se upravuje jednoduchým trávníkem a několika křovinami či živým plotem. Část tohoto prostoru tvoří parkovací stání nebo vjezd do garáže. Bydlení v řadovém domě se kvalitou přibližuje bydlení v samostatně stojícím domě, svým vzezřením však připomíná bytové domy. Ulice s řadovou zástavbou jsou obvykle otevřeny a veřejně dostupné pro každého, což spolu s chybějícím oplocením může navodit dojem větší zranitelnosti domu či narušení soukromí.
Atriové domy
Atriový dům je pojmenování pro dům ve tvaru L, který tvoří základní prvek takzvané kobercové zástavby. Jde o nejhustší možnou zástavbu rodinných domů, když jsou jednotlivé stavby k sobě doslova přiražené ve dvou řadách tak, že každému bytu připadá pouze exteriérová plocha atria ohraničeného samotným tvarem domu. Tento dům může mít okna orientovaná na tři světové strany - jedna do ulice a dvě do atria, ale aby bylo možné prostory dostatečně prosvětlit, musí být domy vzhledem k hustotě zástavby jednopodlažní. S ohledem na minimální exteriérové plochy a hustotu osídlení se kvalita bydlení v takovém domě blíží spíše bydlení v bytě, ale na druhé straně neposkytuje výhody života ve městě. To je také důvod, proč se k tomuto typu zástavby přistupuje jen zřídka.
Terasové domy
Jistou variací kobercové zástavby jsou terasové domy, když střecha jednoho domu tvoří terasu pro další dům nad ním. Při výstavbě se využívá přirozený sklon terénu. Byty jsou orientovány na dvě, maximálně tři světové strany. Základním předpokladem pro kvalitní bydlení v takovém domě je dobrá orientace svahu (na jihovýchod nebo jihozápad) a malá větrnost prostředí. Příjezdové cesty se řeší na dvou či více vodorovných úrovních, přičemž parkovací prostory se mohou nacházet v hloubce dispozice - v části domu, kterou není možné prosvětlit. Domy mohou mít po stranách svažité nebo do teras upravené zahrádky, ale je to spíše výjimečný případ. Jde o architektonicky i technicky náročnou stavbu, která nabízí atraktivní formu bydlení s pěkným výhledem a dobrým prosvětlením prostor, neboť jednotlivé domy si navzájem vůbec nestíní.
Hybridní obytné soubory
K novinkám v oblasti hromadné bytové výstavby patří hybridní obytné soubory zahrnující různé typy domů, které nelze jednoznačně zařadit do určité kategorie. Z typologického hlediska se nacházejí někde mezi rodinnými a nízkopodlažními bytovými domy a jsou vedle sebe seřazeny do kratších či delších úseků řadové zástavby. Moderně řešené domy nejčastěji vytvářejí lineární struktury. Zástavba může mít podobu různých seskupení se soustavou malých soukromých náměstí. Do obytného souboru mohou být zařazeny stavby pro základní vybavenost (prodejny, služby, mateřská školka), různé přírodní prvky (jezírko, park...), dětské hřiště a sportoviště. Jednotlivé domy nemusí být úplně stejné. V zástavbě se vedle sebe střídají domy různých velikostních kategorií - přízemní, patrové, polyfunkční nebo bytové. Díky tomu vznikají v uličkách zajímavá průčelí, což usnadňuje orientaci a dává prostředí identitu. Kromě barevného rozlišení může ke zpestření domů přispět i různé rozložení balkonů, lodžií nebo zasklených zimních zahrad.
Teorie meziprostorů
Do moderního konceptu zástavby rodinných domů neodlučně patří odstupňování exteriérového prostředí do zón podle míry soukromí, které poskytují. Do první kategorie patří veřejná zóna, kterou mohou tvořit příjezdové cesty po obvodu i uvnitř souboru. Ve veřejné zóně se může pohybovat kdokoli autem či pěšky. Druhou kategorií je prostor, který tvoří cestičky, společné dvory nebo malé náměstí s parkovými úpravami a dětskými hřišti, kde rampy (v některých případech brány) na příjezdových cestách naznačují, že jde o prostor vyhrazený pro obyvatele souboru. V principu má tento prostor podobný charakter jako vnitrobloku městských bytovek a jeho úkolem je zajistit vyšší míru bezpečí a soukromí. Takové zónování zároveň pomáhá obyvatelům uvědomit si svou míru zodpovědnosti za prostor, jehož jsou spoluvlastníky, a přispívá k budování sousedských vztahů. V rámci většího souboru může být řada takových zón. V případě, že jsou před jednotlivými domy předzahrádky s vlastním oplocením, dostáváme se do kategorie polosoukromých prostorů. I když v principu jde o soukromý pozemek, vizuální kontakt snižuje míru soukromí, ale přitom upevňuje pocit sounáležitosti a zvyšuje důvěru mezi sousedy. Kromě nesporného psychologického významu má takové zónování i praktické opodstatnění. Je jím v první řadě reálné zvýšení bezpečnosti obytného prostředí - auta zde nemohou jezdit příliš rychle a cizí lidé jsou pod drobnohledem obyvatel. Kromě toho uzavřenější formy zástavby (do kruhu, vlnovek, náměstí a podobně) snižují větrnost prostředí a vytvářejí mikroklima takzvaného městského interiéru.
