I chalupa potřebuje chodník
Přístupový chodník, příjezdová cesta či zahradní chodníček je třeba i na chalupě. Pohodlně nás vedou na nejnavštěvovanější místa víkendové zahrady. Přirozeně vedená cestička z vhodného materiálu je však i výtvarně působivým prvkem a ovlivňuje nejen celkové vyznění kompozice na ploše, ale i fyzickou a psychickou pohodu.
Hlavní funkcí chodníku je
spojování dvou míst nebo oddělení dvou prostorů. Rovná přímá spojnice vybízí k rychlejší chůzi do cíle, volná křivka zase zpomaluje krok. Všechny cesty a chodníky musí však směřovat jednoznačně (nesmí obsahovat nadbytečné křivky) a musí být řešeny bezpečně a pohodlně, abychom nemuseli při každém kroku číhat na nerovnosti povrchu.
Trasování chodníků
Nejfrekventovanější cesty a chodníky děláme v zahradě přísně účelově. Pro přístupové cesty, vstupní chodníky a chodníčky spojující okrasnou a užitkovou část je nejlepší, pokud jsou rovné a co nejkratší. Chodník, vedoucí k vzdálenějšímu odpočívadlu nebo jezírku, nemusí být nejkratší spojnicí, ale vedeme ho v měkkém oblouku či více křivkách, aby měl procházkový charakter.
Umístění v terénu
Chodníky a cestičky vytváříme tak, že je umísťujeme ve stejné úrovni s okolním terénem. Neponořovat je, protože při dešti by nebyly schůdné vzhledem k naplnění rýhy vodou, ani nevyvyšovat, protože by se nám špatně sekal okolní trávník.Linii cestičky musíme přizpůsobit utváření terénu na pozemku zejména se svahovitým profilem. Chodník má být v podélném směru vodorovný nebo může mírně stoupat, či klesat. Bez stupňů může chodník překonávat jen malé terénní nerovnosti.Pokud jsou větší, vkládáme do trasy stupně, děláme schody nebo sjízdné rampy.
Rozměry chodníků a přístupových cest
Jsou důležité nejen pro celkové architektonické ztvárnění prostoru zahrady, ale také z provozních důvodů. Šířka musí odpovídat předpokládanému využití a intenzitě provozu. V zahradě rozeznáváme přístupové cesty a chodníky, hlavní širší chodníky a užší vedlejší. Délka je individuální, v závislosti na konkrétním situování pozemku a přístupu na něj. Při přístupových cestách a chodnících má být co nejkratší, vedení ostatních závisí na celkovém členění konkrétní zahradní plochy.
Šířka chodníku
Základní rozměr chodníku je jeho šířka, kterou volíme podle jeho funkce a četnosti používání.Optimální šířku odvodíme od průchozí šířky pro jednoho chodce, což je 60 až 70 cm (někdy až 80 cm). To je šířka nejužšího chodníku v zahradě, který navrhujeme tam, kde předpokládáme pohyb obvykle pouze jedné osoby (více musí jít za sebou). Doporučenou šířku hlavních chodníků můžeme při velkých zahradních plochách zvětšit na pohodlnějších 120 až 150 cm.
Kročejový chodníček
Kročejový chodníček děláme ve větší zahradě vždy jako vedlejší, v menší může sloužit i jako hlavní (pro jednu osobu). Jeho šířka 50 cm vychází ze šířky dlaždice a zakládá se z jedné linie plochých kamenných desek nebo betonových dlaždic, vzájemně oddělených trávníkem, které klademe za sebou. V malých zahradách volíme raději menší rozměry, na dolní hranici doporučené šířky, například odlehčené kročejové cestičky nebo kompoziční řešení pomocí průchozích zpevněných, všestranně využitelných polyfunkčních ploch.
Přístupový chodník k domu,
který navazuje na vstupní branku a vchod do domu, má mít minimálně stejnou průchodnou šířku jako tyto prvky, obvykle 120 až 150 cm, aby se na něm mohli pohodlně obejít dvě osoby jdoucí proti sobě.
Příjezdová cesta
Pokud je při chalupě nebo chatě místo na příjezdovou cestu, třeba ji přizpůsobit šířce auta. Při rovném příjezdu postačí šířka 2,5 až 3,5 m. Pro nákladní auta potřebujeme nejméně 3,5 m. Obloukové příjezdy je potřeba přiměřeně rozšířit. V mnoha případech musíme počítat i s prostorem na otáčení auta. Tyto prostory nejlépe vymezíme skutečnými stopami kol, které rozšíříme o 30 až 50 cm na každou stranu. Pokud se chceme vyhnout dláždění nebo betonování velkých ploch, můžeme příjezd udělat jen vymezením pásů pro kola. Na každé je potřebný zpevněný pás široký 30 až 50 cm. Od sebe jsou odděleny pruhem trávníku, který šířkou odpovídá rozvoru. Toto řešení je nejvhodnější při rovném příjezdu. Na obloukový je vhodné použít zatravňovací dlaždice. Pokud chceme příjezd využít jako plochu pro parkování dalšího auta, třeba ji vydláždit (zpevnit) celou, aby se mohla víceúčelově používat během celého roku.
V současných zahradách používáme na zpevněné povrchy
betonové dlaždice nebo desky z přírodního kamene, případně cihel, zda z dřevěných špalíků.Kladou se nasucho do pískového lože nebo do suché betonové směsi. Často se však zhotovují i méně pracné a levnější chodníčky z litého betonu nebo štěrkové povrchy, vhodné na méně frekventovaná místa.
Povrchová úprava
Aby byl povrch bezpečný, musí být bez nerovností, o které by člověk zakopával při chůzi, ale musí být i přiměřeně drsný, aby se za mokra neklouzal. I rovný povrch musí být zešikmený, aby měl spád, který je nezbytný pro rychlý odtok vody.
Betonová dlažba
Betonová dlažba může být provedena z drobných dlaždic (10 až 25 cm) nebo z desek větších rozměrů, od 30 × 30 do 50 × 80 cm.Větší jsou zpravidla čtvercového nebo obdélníkového tvaru, drobné mají různé tvary, které do sebe zapadají. Důležitá je však jejich tloušťka, která zajišťuje únosnost povrchu konstrukce. Při drobných dlaždicích, které se kladou do písku, je to 6 až 8 cm. Větší desky mají většinou tloušťku 5 až 6 cm, neboť se obvykle ukládají do betonové malty, což zvyšuje jejich nosnost. Povrch betonových dlaždic může být hladký, při použití úlomků kamene vzorovaný nebo vymývaný (při výrobě se vystříkáním proudem vody odkryjí drobné kamínky na povrchu dlaždice). U hladkých dlaždicích menších rozměrů se drsnost povrchu chodníku dosáhne vytvářením spár mezi nimi. Moderní betonové dlaždice se vyrábějí se zušlechtěnou strukturou povrchu, jsou stálobarevné a některé (dražší druhy) i s povrchovou úpravou, která usnadňuje údržbu.
Přírodní kámen
Desky z přírodního kamene jsou velmi vhodným materiálem na zahradní chodníky, protože se nejlépe začleňují do okolí. Na dlažbu je nejvhodnější kámen rozvrstvené struktury, který má alespoň jednu stranu rovnou; desky mají tloušťku 5 až 8 cm. Nejlepší je použít místní kámen, vyskytující se v blízkém okolí. No třeba brát v úvahu i to, že bude vystaven vlivům počasí, a přihlédnout k jeho odolnost.
Nejlepším materiálem na dlažby je vrstevnatý pískovec. Má světlou nažloutlou barvu (ačkoli časem zešedne), výborně se štípe a opracovává. Ve stínu se na jeho povrchu rychle rozmnoží řasy, takže dostane zelený povlak. Pěkná je i vrstevnatá rula se stálou světlou hnědožlutou barvou, která se však těžko opracovává a snadno praská. Vhodná je i světlá vrstevnatá (málo se vyskytující) žula se žlutavou barvou, která je tvrdší než pískovec (či opuka). Výborně poslouží i tvrdá opuka (měkká povrchová se rozpadne za 1 až 2 sezóny), která se vyznačuje různorodostí odstínů, od světle žluté až hnědočervenou, stálobarevností a navíc se dobře opracovává.Pokud si zvolíme moderní styl zahrady, uplatní se i břidlice tmavé barvy, která je velmi úsporná, neboť se dá štípat na tenké desky.
Cihlová dlažba
Pro exteriérové použití jsou vhodné pouze plné, ostře pálené mrazuvzdorné cihly (zvonivky nebo klinkery). Mají pěknou teplou barvu, která dobře ladí se zelení zahrady. Dají se z nich vyskládat různé vzory a jsou velmi vhodné i na kombinace s jinými materiály pravidelných tvarů, neboť jejich oživují. Dlažba se dělá z cihel kladených naplocho do písku, obrubníky z cihel nastojato do cementové malty. Spáry třeba zasypat směsí písku a hydraulického vápna.
Dřevěná dlažba
Má všechny přednosti a nedostatky dřeva. Je nehlučná, teplá, rychleschnoucí a na pohled příjemná barvou i charakterem povrchu. Přirozeně působí v podhorském a horském prostředí, u chatách i srubových staveb, ale i v dětských koutcích na hraní. Dělá se z kulatých špalíků (vysokých 15 až 20 cm) z tvrdého dřeva. Vhodný je buk, dub, akát, třešeň, jilm, borovice, modřín, přičemž můžeme použít i více druhů dřeva. Trvanlivost a celková odolnost závisí na kvalitě dřeva, vhodného ochranného prostředku a důkladné impregnace (máčením, aby ochranná látka pronikla hluboko a do všech trhlin) a také od dostatečně pevného a dobře izolovaného uložení dřeva do půdy. Obrubníky u tohoto typu chodníčku neděláme.
Dlážděné povrchy
Nejlépe využitelné a trvanlivé jsou dlážděné povrchy s kladením dlažebních prvků do písku nebo do cementové malty. Ukládání do písku - suchý způsob - je levnější a rychlejší. Ušetříme náklady na cement a navíc můžeme širší spáry mezi dlažbou osít travním semenem nebo tam vysadit plazivky (což působí přírodně a zpestří povrch). Nevýhodou je, že v úzkých spárách roste i plevel, která se musí pracně odstraňovat vypichováním, proto se musí na podklad položit netkaná geotextilie. Pokládka dlažby na cementovou maltu (mokrý způsob) se v minulosti používala často, neboť se jím vytvořila dostatečně pevná dlažba bez nepříjemných spár. I v současnosti lze tento způsob doporučit v případě dlažby z přírodního kamene, protože můžeme využít i menší a nepravidelné, jinak nevyužitelné kusy, čímž zlevňuje úpravu. Výhodou je i to, že spáry nemohou zarůstat plevelem. Povrch je však nutné správně vyspádovat, aby z něj rychle odtekla voda.
