Talent je třeba rozvíjet
Říká se, že mistra dělají maličkosti (ne detaily; to by byl perfekcionalismus). Ty "maličkosti" bývají velmi podstatné a důležité věci, které se při troše pozornosti nedají přehlédnout.
Není nic, co by se člověk nemohl naučit a není talent, který by se nemohl získat a rozvinout do umění. Cokoliv je lehce naučitelné a dosažitelné, pokud člověk opravdu chce. Bohužel, většina lidí ještě předtím, než se začne něco učit, už předem se zablokuje hloupými řečmi: "Já to nedokážu, na to nemám talent… “ačkoli mnozí denně opakují „… myšlenkami, slovy, skutky…“, zdá se, že v praktickém životě si dosah těchto slov vůbec neuvědomují, a dokonce sílu víry používají ve svůj neprospěch. Vše je o přístupu a našich myšlenkách,
Velmi důležitým je také důvod, proč člověk dělá to, co dělá. Je velký rozdíl, pokud se například někdo chce stát muzikantem jen proto, že chce, aby byl slavný a uznávaný, aby byl něčím víc než jiní, nebo kvůli hudbě samotné. V ní může nacházet vnitřní uspokojení, ale také ji může povýšit na duchovní úroveň a naplnit srdce posluchačů něčím hlubším než příjemným pocitem z dobré hudby. Záměr člověka je podstatou jeho činů. Člověk totiž svým chtěním vede v sobě duchovní sílu potřebnou k dosažení svého cíle stejným směrem, než je jeho skutečný záměr; bez ohledu na to, jak svůj úmysl přikrášluje nebo maskuje za vznešené cíle.
Mnohokrát se stává, že pokud někdo chytí do ruky hudební nástroj a nepodaří se mu na něm hned úspěšně zahrát, většinou ho odloží už po pár minutách, nebo dokonce po pár vteřinách se slovy: "Já na to nemám talent". Je ale naivní se domnívat, že za tak krátkou dobu se to dá naučit. Pokud je však člověk pozorný a nebude si domýšlet, že hned musí hrát jako virtuóz, je možné, že už po pár chvílích vyloudí na nástroji pěkné tóny nebo dokonce melodii.
To, čemu člověk vděčí za svůj úspěch, je nakonec pouze pozornost, bdělost a uvědomování si toho, co dělá. Pokud byste chtěli namítnout, že i pozornost je talent, kterým člověk může nebo nemusí být obdařen, vězte, že schopnost vnímat je podstatou lidského bytí každého člověka.
Mnozí si myslí, že pokud má člověk nějaký talent, musel být zákonitě obdařen něčím výjimečným již při narození. Pokud například někdo neumí zpívat, řekne si, že on se zpívat nenaučí, protože tento dar nedostal. Uvažte však, že podle zákona příčiny a následku není možné, aby člověk uměl zpívat, pokud se to předtím nikdy nenaučil.
Řeči o výjimečných božích darech vedou lidé jen kvůli své vlastní lenosti - snáze je totiž mluvit často s neskrývanou závistí o božím daru, kterým je ten či onen obdařen, než se sám snažit něčeho dosáhnout a překonat svou vlastní lenost! A přitom právě takoví lidé boží dary, které denně dostávají, nevšímavě přehlížejí. Můžeme to svalovat na Boha, na geny, které jsme zdědili po rodičích… popřípadě můžeme nadávat, že nám něco nebylo dáno do vínku, ale… už samotná snaha o dosažení něčeho, je obrovský krok k úspěchu.
To, zda je chtění člověka upřímné a vážné, je znát už podle jeho slov. Pokud někdo řekne "chci to vědět" nebo "chci se to naučit", je v tom velký rozdíl. Ten, co chce vědět, by už rád stál v cíli, ale ten, kdo se chce učit, je ochoten k cíli kráčet. Je mu jedno, jak bude cesta k cíli klikatá, nebo jakými kroky se do cíle dostane… to chtění samotné je krok k úspěchu a motivace. A bez vlastního přičinění a práce na sobě se nedá nic hodnotného získat. Jsou to většinou malé kroky, dlouhodobé poctivé úsilí, které tvoří velké věci, ne velké řeči.
