Jak nezešílet z malého dítě, které si chce za každou cenu prosadit své?
Výchova dětí, to nejsou jen příkazy a zákazy. Děti se musí vychovávat s láskou. Ale i přestože své děti milujete, je třeba se občas uchýlit ke lsti. Ano, i to je lepší výchova než ta, kdy dojde na fyzické tresty. Zkusíme vám poradit co dělat, když si dítě tvrdošíjně stojí za svým.
Chování dětí, které dohání k šílenosti
Koho by to nepřivedlo k šílenství? Něco od svého malého dítěte chcete a ono se tváří, že je hluché. Nebo zkrátka odpoví ne a nikdo s ním nepohne ani po dobrém, ani po zlém. Co tak strategii změnit a zkusit malou lest? Hledání vlastní samostatnosti a utvrzování se v ní, to patří k přirozenému vývoji dítěte. Dítě vás tímto svým chováním nechce nahněvat, jeho akce a reakce nejsou namířeny proti vám. Ale na druhou stranu, kdo to má vydržet? Jak přežít kritické chvíle, kdy se dítě vzpříčí, jak se zachovat, abychom se vyhnuli konfliktu? V každém věku zabírá něco jiného.
Dvouleté dítě odmítá půjčovat hračky
- Co se mu honí hlavou: V tomto věku si myslí, že mu všechno patří. Odloučit se od svých věcí nepřipadá v úvahu. Hračky bere jako svou součást. Přemlouvat ho nebo dokonce nutit, aby někomu půjčilo například své červené autíčko, je nemyslitelné a bylo by to i zbytečné, jen by z toho bylo dítě zoufalé.
- Malý trik: Dobře, nechce půjčit autíčko, ale co tak ho za něco vyměnit? Můžeme dítěti navrhnout, že pokud chlapečkovi na pískovišti půjčí své auto, on by mu za to půjčil to své. Určitě by stálo za to vyzkoušet, jak jezdí.
- Čeho se vyvarovat: Nezahrnovat ho výčitkami, nekárat dítě způsobem: "Pořád chceš mít všechno pro sebe a nechceš nic půjčovat, to není správné." Prostě se jen chová úměrně svému vývoji. Pokud z něj uděláme toho zlého, zapamatuje si to a ponese si to s sebou.
Dvouleté dítě nechce pomoc při jídle, přitom se samo nenají
- Co se mu honí hlavou: Je to stále o samostatnosti, touze po ní, která však nejde ruku v ruce s úrovní motoriky, s koordinací. Na některé věci v tomto věku dítě ještě jednoduše nemá, a tak není správné vyčítat mu, že dělá při jídle nepořádek.
- Malý trik: Připravíme malé porce (masa, chleba, ovoce), které dítě zvládne nabrat nebo vzít rukou. Mezi dvěma doušky, které si dá do úst samo, mu tam dejte na lžíci to ostatní - těstoviny, kaši, jogurt. Pokud si je od vás odmítá vzít, předělejte krmení na hru. Namotané špagety přirovnáme k autíčku, které potřebuje jít do garáže, lžičku jogurtu necháme "mluvit" a prosit, aby ji spolklo.
- Čeho se vyvarovat: Vyhrožování, že mu odnesete talíř, když nebude pořádně jíst. Dítě nerozumí tomu, proč se na něj máma nebo táta zlobí, když se chce přece nakrmit samo. To ho znejistí, vystraší. Bude se to vracet s každým jídlem a skutečný problém je na světě.
Tříleté dítě je přilepené na obrazovce a odmítá se jít vykoupat
- Co se mu honí hlavou: Je ponořené do děje filmu. Slyší, co mu matka říká, ale nevnímá to. Není schopno koncentrovat se na dvě věci najednou.
- Malý trik: Chvíli před koupáním dítěti sdělíme, že po té a té scéně se vypíná televizor a jde se do koupelny. Zůstaneme s ním, díváme až do zmíněné scénky a vypneme televizi. Jiná možnost je pustit film až po koupeli.
- Čeho se vyvarovat: Křičet: "Již před půlhodinou jsem ti říkala, že se máš jít koupat, ale ty sedíš stále před televizí. Jsi neposlušný, nesnesitelný! "Po něčem takovém se nedá očekávat, že dítě bude spolupracovat.
Tříleté dítě nechce při nákupu vrátit bonbóny
- Co se mu honí hlavou: Supermarket je úžasné místo. Všude plno světla, barev, zajímavých balíčků. Ty sáčky dobře zná a ví, co je uvnitř. A chce je, protože všichni zde přece berou věci z poliček a dávají je do vozíků.
- Malý trik: Zaměstnáme dítě, uděláme z něj pomocníka. Necháme ho podat sýr, zvážit ovoce. Pokud se mu podaří propašovat do vozíku i bonbóny, vrátíme je u pokladny. Když začne škemrat, vezmeme ho do náruče.
- Čeho se vyvarovat: Vykoupit si klid tím, že mu bonbóny dovolíme. Příště to začne nanovo. Také není dobré dát mu na výběr: bonbóny nebo chipsy. Dítě chce samozřejmě obojí, není schopno se rozhodnout. My si sice myslíme, že mu děláme radost, ale přitom ho stavíme před neřešitelné dilema. Nevyplácí se ani vyhrožovat mu, že už ho nikdy nevezmeme na nákup. Stejně to jednou budeme muset udělat a naše slovo u něj následně ztratí váhu.
