Otázky malých dětí a naše odpovědi - cesta ke společnému bádání světa
“Mami, proč má ten pán tak velké břicho? Proč už musím jít spát? Kdy už budu velký jako ty? Kam chodí spát veverky? Jak se dostali lidi do televize? Proč nemám chlupy jako náš Baryk? …….” Tyto a podobné otázky plynou z úst našich nejmenších od té doby, co otevřou oči a končí obvykle až s jejich pravidelným oddechováním v postýlkách. Super, říkáte si, když se váš brouček naučí mluvit a zvídavě se ptá. Ale po čase sháníte manuál, jak děťátko na chvilku vypnout, nebo alespoň ztlumit.
Pro malé dítě je svět plný zázraků
Že ráno slunce vychází a večer mizí za horizontem, že televizní obrazovka ožije stisknutím jednoho knoflíku, že zvonek zvoní, pokud jím hýbeme sem a tam - v raném dětství přijímá dítě všechny tyto události s úžasem. Po delší době si začne dítě tyto známé věci seřazovat a ptá se: Vychází slunce každé ráno? A dělá to i tehdy, když se nedívám? Odkud přichází vítr? A déšť? Samozřejmě, hledáme na tyto otázky korektní odpovědi, namáháme hlavy a hledáme správné vysvětlení. Jen abychom neudělali něco špatného. Objasnění fyzikálních jevů hledáme možná i v lexikonu. A divíme se, že dítě naše odpověď moc nezajímá. Taková reakce není důkazem nezájmu našeho dítěte, ale ukazuje, že jsme jeho otázku nepochopili správně. Děti si přinášejí na svět moudrost a inteligenci, mnohé základní věci života tuší. Jen chtějí znát i náš názor, aby si potvrdili to, co oni jen tuší, ale pro nás je samozřejmostí. Nechtějí vědět, že Slunce je od Země vzdáleno 149 600 000 km, ale zajímá je důvod, proč svítí. Odpověď jako "protože lidé, zvířátka a květiny potřebují světlo a teplo" je uspokojí mnohem více, než každé racionální vysvětlení. Pomocí takových otázek získávají děti důvěru ve svět: Vše je správně tak, jak to je. Děti chtějí potvrzení toho, že žijí a zůstanou v jistotě, že vše bude i zítra takové, jaké je dnes. Vždy stejné odpovědi jsou toho důkazem: Tak jak chce dítě každý večer slyšet tutéž pohádku, s týmž pořadím slov, tak chce vždy slyšet tutéž odpověď, když opakovaně klade jednu otázku znovu a znovu. Známé mu dodává jistotu v tomto bouřlivém a vzrušujícím období raného dětství.
Žádná tabu
Dětské otázky neznají žádná tabu. Vše, s čím se dítě setká a co ještě nemá seřazeno ve svém chápání světa, chce mít zodpovězeno nejlépe hned - byť v přeplněném autobuse nebo při bohoslužbě v kostele: "Mami, proč má ten muž tak směšné vlasy?" A tyto otázky formulují naše děti nahlas, tak, aby je všichni dobře slyšeli. Máma by se tehdy nejraději schovala do myší díry, hlavně když si ji a její dítě ostatní kriticky prohlížejí a pod vousy se usmívají, zvědaví na matčinu diplomatickou odpověď. V tomto případě pomůže jen obyčejné "já nevím" a později rozhovor o tom, že většina lidí nemá ráda, když se o nich před jinými mluví.
Nepříjemné jsou i otázky dětí o smrti
"Babi, ty musíš už každou chvílí zemřít?" Ptá se tříletá vnučka své babičky, jejíž obličej už zdobí samy vrásky. Staří lidé musí zemřít, to už pochopila. Proč by nyní nemohla použít své znalosti? Vždyť děti nemohou za tabu a potlačování témat, kterými se dospělí obklíčili. "Jak hluboko je hrob?" Chtějí vědět děti - a paní učitelka z mateřské školy je vezme na hřbitov, kde vidí vyhloubený hrob a odpovídá na dotazy týkající se oblečení a polohy mrtvého v rakvi a toho, co v truhle nakonec zůstane. Mnohem hůře se však hledají odpovědi na smysl smrti. Ale musíme mít vždy po ruce připravené odpovědi. Neboť ne každá otázka vyžaduje jen strohou odpověď, mnohdy je nutný rozhovor.
Proč, proč, proč?
Jasné je přání dětí, že touží po rozhovoru, když se řetěz jejich dotazů nekončí a tím zkoušejí naši trpělivost, kolik vydržíme. "Proč ta paní tak rychle běží?" "Protože spěchá." "A proč spěchá?" "Asi nechce zmeškat autobus." "Proč chce jet autobusem?" "Protože se někam chce dostat." "Proč?" Děti dokáží pokračovat neúnavně v takových řetězcích otázek. Tím nám ukazují, že ještě nejsou zcela spokojeny s našimi odpověďmi. A dávají nám najevo, že chtějí komunikovat. Jednoduchá protiotázka dospělého - "Co si ty myslíš? Proč ta paní tak rychle běží? " Dokáže přerušit nekončící se spleť otázek a přivést malého zvědavce do rozhovoru, v němž umí podstatné věci pojmenovat.
Hledejme společně odpovědi
S nástupem do školy se mění kvalita otázek. Nyní touží děti po informacích, pomocí kterých pochopí souvislosti. Zkoušejí tak naše všeobecné znalosti - vždyť kdo už ví, zda běží rychleji klokan nebo liška ... "Já nevím!" - Tak tuto odpověď by si měli rodiče zakázat. Protože, když bude dítě slyšet příliš často "já nevím", tak si toto "já nevím" přivlastní a bude líné v hledání odpovědí. A postupně je pryč zvědavost, která nás provází životem a provokuje naši kreativitu. Namísto "Nevím!" použijme tedy raději "Uvidíme, na něco určitě přijdeme!" A pak se třeba vydejme do knihovny nebo surfujme po internetu, společně hledejme, studujme a ptejme se. A takto dítě zároveň poznává i zdroje a prostředky, pomocí kterých bude později samo vyhledávat odpovědi na to, co ho bude zajímat.
"Jaké to bylo, když jsi ty byla v takovém věku jako já?"
To je otázka, kterou znají mnozí rodiče a prarodiče. Žádná kniha by to nikdy neodpovídala dětem tak dobře jako rodiče a prarodiče, kteří jim detailně a živě popisují, "jaké to bylo tehdy". Nebo: Matka čeká miminko a dítě zažívá spolu s ní, jak to malinké stvoření roste v jejím břiše. Samozřejmě chce dítě vědět, jak to maličké miminko teď vypadá, zda může jeho sourozenec v břiše jíst a pít a jak se tam vlastně dostalo - je to dobrá příležitost na láskyplný rozhovor, ve kterém můžeme dětem přiblížit zrození života.
Závěr
Neexistuje otázka, na kterou by byly děti ještě příliš malé, existují jen nevhodné, věku nepřiměřené odpovědi. Proto se musíme při našich odpovědích postupně dostat do perspektivy dítěte a brát svět z jeho zorného úhlu. Odpovědi musí být pro dítě srozumitelné, při dialogu bychom mu neměli dát pocítit aroganci nás dospělých - moudrých. Každá otázka, kterou nám dítě položí, je důkazem toho, že je zvědavé na svět a že ho chce spolu s námi - jeho rodiči, pochopit a probádat. A to by nás mělo těšit!
