Jak se vyvíjí mozek dítěte? (2. díl)
Mozek si můžeme představit jako mladý strom, větvičky nervových buněk dítěte mají schopnost dalšího dělení, a tím zajišťují propojení odlišných částí mozku, které jsou základem pro normální pohybové a smyslové fungování.
Větvení je nejintenzivnější během prvního roku života a v optimálních podmínkách - soustředěná pozornost, kterou věnuje pečovatel dítěti, umožňuje četné hmatové, sluchové a zrakové podněty. Vývoj mozku ovlivňuje i citová vazba děťátka.
Citové vazby dítěte
Výzkum citové vazby (připoutání) matky a dítěte se datuje od r. 1948, kdy anglický psychoanalytik John Bowl byl pověřen Světovou zdravotnickou organizací zkoumat potřeby a problémy poválečných jako jsou např. osiřelé děti v Evropě.
Později důkladný výzkum pokračoval na primátech skoro 40 let a zjistilo se, že přerušení vznikající citové vazby ovlivňuje dlouhodobou schopnost jedince zvládat sociální a životní "trhliny" a tlumit aktivitu mozku. Známé jsou zejména studie s primáty vědce J. Harrlowa. Orangutan, gorily a šimpanzi mají schopnost sebeuvědomění a rozmýšlení, dokážou se naučit základy lidského jazyka a konverzovat na úrovni 2 a půlročního dítěte. Harrlow zkoumal mláďata opic, které vyrůstaly pouze s drátěnou maketou matky, v níž byly dudlíky a přívod mléka, některé makety byly potaženy měkkou látkou. Mláďata si na pití mléka vybírala raději maketu obalenou látkou. Při těchto pokusech se ukázala potřeba dotyků jako životně důležitá pro přežití mláďat.
Avšak takto vychované mláďata se v dospělosti projevovala velmi neobvykle:
byla agresivní bez příčiny nebo jen na malý podnět;
měla nepřiměřené sexuální chování;
vůči vlastním mláďatům byla lhostejná nebo s nimi špatně zacházela
Změny v chování opic a v jejich mozku byly podobné jako při depresi, schizofrenii, autismu, hyperaktivitě. Nezdravý vývoj citové vazby po odloučení od primárního pečovatele nám ukazuje, že narušení v raném věku (např. kvůli týrání) má dlouhodobé následky na obsah a složení neurotransmiterů v mozku. Projevuje se zvýšený stres, delší vylučování stresových hormonů a jejich delší působení, snížená produkce serotoninu a dalších přenašečů dobré nálady.
Rozhodující je stabilní prostředí a kvalitní citové vazby
Stabilní prostředí a kvalitní citová vazba je u dětí rozhodující pro jejich zdravý tělesný i psychický vývoj.
Malé děti, které si nevytvoří citovou vazbu v prvních měsících života a nejpozději do 2 let života, mají později problémy vytvořit si citovou vazbu s jakoukoli osobou. To platí i tehdy, jestliže dítě vyrůstalo v kojeneckém ústavu a dětském domově a nemělo stálého primárního pečovatele nebo vyrůstalo v rodině, kde se rodiče z jakéhokoli důvodu dítěti nevěnovali. Dítě může být po tělesné stránce dobře zaopatřené, ale přesto si nevytvoří citovou vazbu. Takovým příkladem může být dítě na dlouhou dobu hospitalizované bez pravidelného kontaktu se svým primárním pečovatelem. Typickým příkladem je však život v rodině, kde jsou neustále zanedbané citové a / nebo fyzické potřeby dítěte. Pokud si dítě nevytvoří v raném dětství citovou vazbu, má to vážný dopad na vývin jeho mozku a zanechává to celoživotní následky.
Čím je první citová vazba dítěte zdravější, tím má lepší vyhlídky do budoucna nejen s ohledem na citový vztah k novému rodiči, ale i s ohledem na celoživotní emocionální zdraví. Toto bylo prokázáno na velkém počtu studií a souvisí to s již zmiňovanou stimulací dozrávání mozku prostřednictvím první citové vazby. Určitý stupeň terapie je samozřejmě možný po celý život. Možná se někteří lidé adaptují snáze než jiní, ale obecně jsou na tom lépe ti, kteří si na začátku života vybudovali bezpečnou citovou vazbu a přežili malý počet negativních vnějších událostí. Ženy s nejistou citovou vazbou většinou trpí později úzkostí a poruchami nálady a muži mívají problémové chování.
Když děti s narušenou citovou vazbou dospějí, často se stávají rodiči, kteří mají problém vytvořit si citovou vazbu k vlastním dětem. Pokud rodič prožil v dětství traumatizující události a je schopen svůj problém řešit pomocí terapie (nebo je snad jedním z těch houževnatých šťastlivců), může umožnit svým potomkům si vybudovat bezpečnou citovou vazbu. To obvykle vyžaduje, aby si rodiče uvědomili, jak jejich vlastní zkušenosti z dětství ovlivňují nynější citové rozpoložení a chování. Také se musí naučit sebereflexi vlastních pocitů při vzájemném působení s dítětem a rozpoznat, jak mohou být jejich minulé pocity znovu aktivovány současnými situacemi. Jinými slovy, musí přejít od spoléhání se na své pocity a instinkty, které jsou funkcí středního mozku, k používání racionální části svého mozku - mozkové kůry a frontálního laloku.
Čím déle je opatrovatel s dítětem a buduje si vztah, tím méně je jeho přítomnost nutná k udržení vztahu.
Odloučení od primárního pečovatele
Odloučení během prvních 6 měsíců života s dobrou následnou péčí nemusí zanechat na dítěti škodlivý vliv.
Odloučení od primárního pečovatele ve věku 6 měsíců až 3 roků způsobuje narušení emocionálního vývoje, zejména pokud je to kvůli problémům v rodině. V tomto období je situace navíc zhoršená strachem z cizích lidí, typickým pro tento věk, a nedostatkem vyjadřovacích schopností (dítě nedokáže říct, co prožívá).
Dítě se vyvíjí dlouhé období, avšak nejcitlivější je věk do 7 let. V tomto období je mozek nejtvárnější (plastický) a poddajný, propojení mezi nervovými buňkami se vytvářejí rychle.
Každé dítě si zaslouží rodinu
Mnohé, i když ne všechny, problémy dětí jsou způsobeny prostředím, do kterého se narodily a v němž strávily první měsíce a roky svého života. Poprvé se učíme být rodičem, když jsme dětmi, naši rodiče jsou našimi prvními učiteli. Děti jsou více či méně zranitelné stresem, záleží to na jejich genetice, kterou zdědili, a jiných faktorů, kterým ještě nerozumíme. Proto některé děti snášejí tytéž potíže lépe než jiné děti. Mnozí z rodičů takových dětí sami měli problematické dětství.
Napravit takové následky je velmi těžké a někdy až nemožné při našich současných znalostech. Prevence je mnohem účinnější než terapie již vzniklých obtíží, proto je životně důležité udělat vše proto, aby byly první měsíce a roky života dítěte stabilní, bezpečné, aby mělo zdravé vztahy s rodiči či pečovateli.
Většina z nás se rodí s obrovským potenciálem, který však nedokážeme využít. Hodně záleží na kvalitě propojení a neurotransmiterů, které se vytvoří v dětství. A tak co zvenčí vypadá podobně, může být uvnitř zcela odlišné. Co to znamená?
Pomáhat dětem, pracovat s nimi, vést je i v duchovní oblasti, znamená nejdříve odhadnout jejich schopnosti a potenciál a přizpůsobit se tomu. Bez tohoto prvního kroku naše práce nebude efektivní.
Autor: Martina Dvořáková
