Všechny děti jsou hodné, jen rodiče to správně nechápou
Společné pro všechny rodiče je, že milují své děti. Ale to, jak ke svým dětem přistupují, již všechny rodiny společné nemají. V zásadě lze popsat dva, zcela rozlišné přístupy.
V našich zeměpisných šířkách a délkách se o dětech často říká,
že jsou to malí tyrani, že jsou špatné ( i o miminkách), že se neumí chovat, že chtějí svými rodiči manipulovat. To vede k tomu, že mnozí rodiče (i lékaři, psychologové) děti více či méně vědomě považují za své protivníky a život s nimi je válka, kterou je třeba vyhrát. Dětskou vůli třeba zlomit, a to čím rychleji, tím lépe. Rodiče čtou knihy o výchově, které jsou jako návod k obsluze pračky. Pokud se dítě chová tak, musíte udělat to a to. Už malá miminka nechávají někteří rodiče plakat samotná ve svých postýlkách, a přitom jim to samotným trhá srdce, když slyší jejich zoufalý pláč. A to je to. V našich instinktech je zakódováno, že děti potřebují naši blízkost, pozornost. Příroda nám dala možnosti přizpůsobit se potřebám dítěte a splňovat je. My bychom měli vědět, že děti jsou hodné. To jen když my si myslíme, že jsou špatné, tak se takovými i stanou, protože to od nich očekáváme. Tento článek je napsán pro naše děti, ale to neznamená, že je proti rodičům. Stojíme na jedné straně.
Děti jsou hodné
Žádné zvíře by v přírodě nepřežilo, kdyby jejich mláďata neměla schopnost naučit se chování svých rodičů. Děti jsou naše zrcadla. Jsou sociální, touží milovat a být milovány, respektovat a být respektovány, pomáhat a dostávat pomoc.
Děti jsou nesobecké
Malé miminko pláče. Máma mu dá najíst, vymění mu plenku, pochová ho na rukou a uloží do postýlky. Ono začne opět plakat. Jeho máma se vzteká, vždyť udělala vše pro to, aby mu bylo dobře. Co chce? Ono chce svou mámu, její náruč, její teplo, její lásku. Ne proto, že by bylo sobecké nebo rozmazlené, ale proto, že to potřebuje, protože ji miluje. Miluje ji hluboce a bezpodmínečně. Není to krásný pocit, být takto milovaní?
Děti jsou klidné
Když je nic netrápí, jsou spokojené, klidné a vyrovnané. Nikdy nepláčou bez důvodu. Je mnoho věcí, které je mohou trápit, a je jedno, v kterém věku. Neznamená to, že jsou umrčení, nebo že námi chtějí manipulovat. Je normální, že děti někdy i zuří. K objasnění proč, krátký příběh: Dvouletá Anetka má hlubokou důvěru v sebe samu. "Vím všechno, celý svět se točí kolem mě." To je její životní pocit. Čím více zkušeností sbírá, tím je moudřejší, tím jsou její cíle konkrétnější. Anetka si dělá plány. Ne na celý den, ale na nejbližší minuty. Vidí maminčino rádio. Je tam hodně knoflíků, které se dají mačkat. A vždy někde zasvítí světélko. Je to ta nejnapínavější hra, jakou si člověk může představit. Zda se světýlka rozsvítí i dnes? Holčička je od radosti celá pryč. Zapomene, že máma zakázala mačkat knoflíky. Ale i dnes ji máma zabrzdí a ona nechápe, proč máma brblá. Nevidí máma, jaká je to pěkná hra? Anetka je zmatená a pláče. Má jasné představy. Když půjde později s rodiči ven, bude si chtít obout červené sandály, vzít si modrého slona a bude chtít jít na hřiště za řekou. To vše vidí ve svých představách. Ví také, že večer si nejprve umyje zoubky a až pak bude pohádka. Tak je to dobře. Tímto způsobem si uklízí svůj svět a dělá ho přehledným. Ale co když máma jen tak projde kolem hřiště a půjde dál do parku? Co když se večerní pohádka nekoná, protože je pozdě? Když se máminy plány nehodí k Anetčiným? Když se to stane, je Anetka ztracena. V její hlavě nastane chaos. Neví, jak dál. Nastane zkrat a vybuchne. Hodí sebou na zem, křičí, nevidí už vůbec nic, jen cítí své zpochybnění. Ztratila nit, a i když bude mít tři roky, bude ještě stále příliš malá na to, aby našla nový cíl .. Ona chce sama hýbat světem, a ne být jím ohýbaná...
Děti jsou velkorysé
Rodiče si často stěžují, že jejich malé děti nejsou schopny podělit se se svými věcmi na hřišti. Ony to ale nemusí vědět. Na hřišti se setkávají většinou cizí děti, které neznají, a ty se chtějí hrát s jejich věcmi. Odkud má malé dítě vědět, že mu to druhé dítě jeho hračku vrátí? Jiné je to s přáteli, kteří se pravidelně scházejí a vědí, jak určité věci probíhají. Zajímavé je, že na hřištích se rodič často zastane toho druhého dítěte, nikoli vlastního. Jak je to s námi? Představme si, že sedíme na lavičce, čteme noviny, vedle sebe máme položený mobil a čokoládu. Přijde někdo cizí, sedne si k nám, zakousne do čokolády, začne telefonovat z našeho mobilu. Byli bychom v takovém případě velkorysí?
Děti umí odpouštět
Máma chce, aby se její dcera šla koupat. Jí to ale právě nezapadá do plánu. Vždyť je přece čistá. Dnes se nechce koupat. Máma tomu nerozumí a začne se rozčilovat. Máma křičí a zlobí se, dítě pláče a zuří. Co myslíte, kdo na tento konflikt spíše zapomene a tomu druhému odpustí, máma nebo dítě? Zpravidla je to tak, že dítě si již krátce po tomto konfliktu zase bude hrát, přijde ke své mámě a naváže s ní kontakt, ale ona bude ještě rozmrzelá. Děti nám odpouštějí, každý den. Odpustí nám nespravedlnosti, které jsme jim provedli, a to bez výčitek ("Odpouštím ti, ale ...") a vzpomínání na to, co se stalo. Je dobré se svým dětem za nespravedlnosti omluvit.
Děti jsou upřímné
A mnohým rodičům to vadí. Děti nám řeknou, co si myslí o nás, o jiných lidech, o jídle. A rodiče je za to často kárají. "Na jídlo se fuj neříká, jez to, pokud je teplé." "Tak se nemluví." "To už nikdy nechci od tebe slyšet."
Děti jsou přátelské
Pokud dítě není ovlivněno názory a předsudky svých rodičů, lehce navazuje mezi dětmi kontakty, i když jsou to například děti jiné barvy pleti nebo jiného náboženství. Žiji v cizině, rodiče na hřištích se se mnou nikdy nepustí do řeči, dětem je to ale jedno.
Děti mají porozumění
Děti, které jsou vychovávány s láskou a respektem, jsou za normálních okolností milé a mají porozumění. A to je jen pár vlastností, které naše děti mají. Měli bychom na to myslet každý den. Jsou to hodné děti.
