Autogenní trénink
Princip autogenního tréninku vychází z předpokladu, že pokud nejsou uvolněné svaly, nemůže být uvolněna ani mysl. Stejný princip funguje i obráceně a je ho možné uplatnit i ve sportu. Znamená to, že pokud člověk neovládá svou mysl, tělo zůstává strnulé a neschopné podat maximální výkon.
Provádět sport a soutěžit neznamená proto jen tvrdě trénovat. Systematický trénink je významným předpokladem dosažení dobrého sportovního výkonu, ale bez tréninku "hlavy" se snadno může stát, že jakékoli tréninkové úsilí přijde nazmar. V tomto případě dokáže člověk opakovaně podávat na tréninku vysoké výkony, ale v době závodů už ne. Může to být způsobeno právě tím, že na tréninku jsou mysl a tělo uvolněné, protože o nic významného nejde, zatímco závod už představuje velký stres.
Velkou výhodu tak ve sportu, stejně jako v životě, mají lidé, kteří dokáží rychle relaxovat a negativní stresové podněty účinně eliminovat, aniž by se v těle sumovaly jejich následky. Schopnost člověka být "v pohodě" a nenechat se jen tak vyvést z míry má vliv na duševní i tělesný výkon. Zajímavý je i fakt, že takoví lidé žijí zpravidla déle.
Za otce autogenního tréninku je považován německý neurolog Johannes. H. Schultz. Existuje však více autorů (E. Jakobs, W. Reich, K. Thomas atd.), kteří se touto problematikou také zabývali. Výhodu, kterou přináší autogenní trénink pro sportovce, je prohloubení regenerace, uvolnění svalstva a mysli, zvýšená kontrola nad svým tělem, větší trpělivost a schopnost eliminovat vnější rušivé vlivy, snižující výkonnost.
Autogenní trénink představuje systematický nácvik zaměřený na rozvoj schopností navodit si stav příjemného a hlubokého uvolnění. Aby bylo možné autogenní trénink využívat, je třeba mít k němu otevřený a pozitivní vztah. Dalším z důležitých předpokladů je klidné prostředí a soustředění se. Člověk se ponoří hlouběji do sebe a zeslabuje reakce na vnější podněty.
Schultzův autogenní trénink se dělí na dvě části - nižší a vyšší stupeň. Zpravidla se ve sportu využívá pouze stupeň nižší. Doba cvičení jsou 2 minuty 2 krát za den. V průběhu 3 až 4 týdnů se čas cvičení prodlužuje asi na 10 minut. Cvičení se provádějí nejčastěji vleže na zádech, nebo v sedě s opřeným zády a hlavou.
Pocit tíže (uvolnění svalů): Po navození pocitu klidu se sportovec soustředí na uvolnění své dominantní ruky. Při správném provádění v ní sportovec získává pocit tíže. Člověk využívá přitom formulku jako "moje pravá ruka je těžká ...", kterou si v duchu opakuje a poddává se jí. Po dosažení tohoto pocitu je možné stejný pocit přenést i do ostatních částí těla.
Pro odvolání tíže a návrat do stavu bdělosti se využívá napnutí části těla, v níž byla tíha citelná. Je to důležité, aby pocity nezůstávaly po ukončení cvičení.
Pocit tepla je druhým cvičením, které plynule navazuje na vnímání tíže. Opět se využívají formulky jako "moje pravá ruka je teplá ...". Po úspěšném nacvičení sportovec dokáže pociťovat teplo v kterékoli části svého těla. Výjimku tvoří hlava, kterou se doporučuje vynechat, protože vzniklé návaly do hlavy nemusí být příjemné. Teplo, které takto člověk pociťuje, není jen "v mysli", ale dá se hmatatelně změřit. Je výsledkem rozšíření cév a většího prokrvení.
Regulace srdeční činnosti. Využívá se vnitřní povel "mé srdce bije klidně a silně ...". Rovněž je možné využít i formulky k navození zrychleného tepu.
Koncentrace a dýchání je předmětem čtvrtého cvičení. - "Dýchání je klidné ..."
Koncentrace na břišní orgány. Cvičící využívá vnitřní hlas jako "břicho je teplé ..." a snaží se vyvolat pocit tepla v nadbřišku. Toto místo (plexus solaris) představuje největší koncentraci vegetativních nervů této oblasti.
Koncentrace na oblast hlavy se použijí při uvolnění svalstva obličeje.
