Děti facka nevychová - zkuste terapii objetím

Zvítězili jste nad sebou a nepoužili na dítě, které vás vytáčelo do nepříčetnosti, tělesný trest? Místo toho jste mu “jen” řekli, že ho nemáte rádi a nechali ho samotné v pokoji s tím, že až se uklidní, má se vrátit z nucené izolace? Fajn, zásada tělesně netrestat byla dodržela, ale co psychické týrání?

děti, výchova dětí, vztahy mezi rodiči a dětmi

Zážitek s afektivním stavem svého dítěte mají všichni rodiče

Když se objeví jednou, dvakrát, o nic vážného nejde. Když je to však častý, nebo dokonce pravidelný jev, vždy to o něčem vypovídá. Každý záchvat zlosti určitě nelze omlouvat vývojovou nezralostí dítěte. Často se objevují u dětí z rodin, kde se rodiče dopouštějí závažných výchovných chyb. Je velmi důležité, aby rodiče táhli za jeden provaz a svá rozhodnutí neměnili. Rovněž musí být pevní, i když má dítě publikum: na návštěvách, na hřišti, v obchodech. "Ne" prostě musí znamenat "ne" i po pěti minutách křiku. Dítě, které začíná chodit a mluvit, si začíná uvědomovat i sílu své osobnosti . Tu si logicky musí vyzkoušet na rodičích. U těch však naráží na hranice, za které již nesmí. Bouří se a snaží se prosadit jako osobnost. Zažili jste i vy nejednou takovou situaci a hledáte cestu, jak ji vyřešit bez slz a pocitu odloučení či selhání? Řešením pro vás může být terapie pevným objetím, kterou celosvětově rozšířila doktorka, která mnoho let působila v dětské nemocnic. Pracovala s dětmi s poruchami chování vznikajícími neadekvátní výchovou v rodině. Tato dětská psycholožka ve svých knihách vysvětluje, jakou oporu děti potřebují, aby se mohly nerušeně vyvíjet. Dnešní děti podle ní vyrůstají v bezbřehé době, charakterizované ztrátou hodnot. Zamýšlí se nad tím, jak je možné, že nikdy a nikde nebylo tolik neklidných a těžko vychovatelných dětí jako právě dnes.

Co děti potřebují

Už od narození dítě potřebuje něžnou péči, jemné pochování a přímé doteky. Někteří lékaři jsou přesvědčeni, že nejdůležitějších je dvanáct hodin po porodu. Říkají, že to, co bezprostředně po porodu matka a dítě potřebují, není jídlo ani spánek, ale pohlazení a pochování, aby se mohli na sebe dívat a naslouchat jeden druhému. Rodiče instinktivně berou své dítě do náruče, mazlí se s ním, hladí ho a tisknou ho k sobě. Dítě se zase u nich cítí bezpečně a začne reagovat na jejich zájem. Toto pouto je tak silné, že rodiče jsou schopni přinést velké oběti, aby se o nemluvně mohli postarat. Na základě vědeckých omylů však v minulosti (bohužel není výjimečné natrefit na podobný přístup i v současnosti) byli novorozenci okamžitě matce odebráni a uložení na novorozenecké oddělení. Když dítě plakalo, bývalo s naprostou vážností doporučené neučit děti, že ho bude někdo utěšovat. Nežádoucí pocity, jako vzdor a smutek, byly trestány ranami a izolací. Mnohostranné narušení vazby mezi dítětem a matkou způsobují, že vlákna soucitu a vcítění upředená před porodem jsou zpřetrhána, nebo minimálně uvolněná. Některým matkám se poštěstí vazbu obnovit a vrátit dítěti ztracené bezpečí a důvěru. Některým však ne. Některé děti se uzavírají do brnění a raději vyhledávají vazby na technické přístroje, jako auta, televizi, počítače, a bankovní účty. Blízký člověk je ve hře stále méně. I šachy se dají hrát s počítačem. Na diskotéce se tanečníci vyřádí raději sólovým tancem, než aby se sladili s partnerem. Přibývá i individuálních sportů v různých variacích. Materiálně bohatý člověk má dnes nepočítaně příležitostí ochránit se před strachem, že bude zase zrazen v lásce. Kdykoliv můžeme kamkoliv po světě poslat e-mail a spojit se s reálnými i virtuálními přáteli - a kdykoli je můžeme vypnout. Svět science fiction se stává realitou. Kdysi to bylo fantastičností futurologů. Dnes se genový inženýři a počítačoví programátoři docela vážně zabývají přeprogramováním a naklonováním člověka. Individualita už nebude nic než souhra mozkových funkcí. Už malé děti jsou pohlceny počítači a učí se komunikovat s virtuálním světem. Člověk si hraje na Boha. A láska se vytrácí. Proto je dnes takové množství hyperaktivních dětí, poruch hraničních osobnosti, bezohledných egoistů, rozmazlených a praktického života neschopných dětí a jen do sebe zamilovaných narcistů.

Náš dnešní člověk má všechno

Jídlo, mobil, auto, televizi, něco na kontě, má svou cigaretu, láhev, své hranolky. Všechno má a nic mu nechybí. Neváží si toho, co má, protože chce mít ještě více. Děti mají přebytek hraček a i tak mají "dlouhou chvíli". Mají plný pokoj hraček, a přece si nehrají. Kdo nebyl nikdy hladový, neváží si suchého chleba, nedokáže se vcítit do pocitů hladovějícího člověka. Proti této materiální blahobytné, ale emocionálně neutěšené době musí stát pevná a hlavně láskyplná výchova bezvýhradně milujících rodičů. Věci sami o sobě nemusí být špatné. Ale nemohou nahrazovat to, co dítě potřebuje nejvíc - bezpodmínečnou lásku. Podle doktorky však lidství není ohroženo jen technikou, která dostává v mnoha oblastech přednost, ale i antiautoritatívní výchovou, která dává dítěti, co chce, a povoluje mu, dělat, co chce. Dětem se dostává více svobody, než jsou schopny unést. Stále více rodičů a vychovatelů je bezradných. I když chtěli při výchově dělat všechno správně, zdá se jim, že se jejich děti vyvíjejí v malé tyrany. Udržují své rodiče v poklusu a nechávají je kolem sebe tancovat. Cítí se být silnější než rodiče, protože jim tento životní omyl rodiče zprostředkovali. Unikne jim, co jejich dítě v životě potřebuje - vzor u rodičů. Člověk vždy napodobuje ty osoby, které zná a které dokážou více než on. Dítě tím tedy ztrácí možnost být chráněno, protože ochranu hledáme u silnějších. Je ponecháno napospas samo sobě a světu, který ho později neposlouchá. Nevykročilo do světa tak, aby se umělo prosadit nebo přizpůsobit. To je ta tragédie v životě dítěte, kdy se mu dovolí být "tyranem". Je důležité a nezbytné nedovolit dětem, aby dělaly pouze to, co chtějí, ale se naučily snášet i obtíže a problémy, protože v životě by mohly pak od starostí utíkat - od rodiny, z dlouhotrvajících vztahů, k drogám atd.. Zároveň je nutné zdůraznit, jak důležitá je vytrvalá výchova dětí. Je to výchova pro život, ne pro tuto chvíli nebo od prázdnin do prázdnin apod..

Jaký je tedy dobrý rodičovský vzor?

Jak dnes k tak těžce vychovatelným dětem přistupovat, aby se láska v rodině vydařila? Vraťme se tedy k úvodní situaci, kdy vaše ratolest opět vyvedla jeden ze svých kousků. Myslete na to, že jste pro něj vzorem. Když trestáte dítě fackou, ukazujete mu, že je správné, když se lidé perou. To ale není všechno. Při tělesném trestání vám uniká emocionální konfrontace, na jejímž základě se dítě učí vcítit do druhého. Mělo by poslouchat ne proto, že přijde trest, ale že zraje. Bohužel setkáváme se i s dětmi, z nichž pravidelné bití udělalo duševní mrzáky, kteří potom marně hledají způsob, jak vyjít s druhými a sami se sebou. Mnohé výzkumy dokonce poukazují na fakt, že zpravidla leží výprask i na začátku cesty budoucích zločinců a asociálů, než aby se pomocí této "ruční metody" podařilo vyléčit nějakou špatnou vlastnost nebo dokonce vytvořit v mladé dušičce nějakou vlastnost dobrou, do té doby chybějící.

Miluj mě, i když jsem se zašpinil, protože kdybych byl bez poskvrny, miloval by mě každý ...

Stejně nesprávné je i uvržení dítěte do izolace."Teď, když mě zlobíš, tě nemáme rádi. Jdi do svého pokoje a vrať se, až budeš zase hodný. Chceme tě jen slušného. "To je v podstatě ten nejhorší vzorec, který může dítě dostat. Není přijímáno bezpodmínečnou láskou ve své reálné podstatě, ale jen v ideální nereálné přetvářce. Někdy zase dítěti řekneme, ať nám nechodí na oči, a když se chce s pláčem přitulit, je odmítnuto. Tím mu však nevytváříme jistotu domova a lásky bez podmínek. Dítě by mělo prožívat jistotu: "Moje máma a táta mě mají rádi a stojí o mě. Dokonce i tehdy, když to se mnou nemají lehké. "Celkem nefrustrující, nezakazující a neumravňující výchova má však na psychiku dítěte stejně devastující vliv jako přísné tresty, výchova ponižováním, bitím či železnou neústupností.

Bez tepla hnízda není svobodného letu ...

Jak tedy na to? Namísto pořádného výprasku radí lékařka chytit dítě pevně do objetí a dát mu tak fyzicky pocítit, co se v nás odehrává. Tento přístup - tzv.. terapie pevným objetím - využívá ve své psychologické praxi k uzdravení vztahů v rodinách, a to nejen jako terapeutický prostředek. Mluví o něm jako o životním stylu. Terapie pevným objetím v nejširším slova smyslu slouží k obnově narušených citových vztahů. Pomáhá posilovat, léčit a uzdravovat vztahy a semknutí mezi nejbližšími členy rodiny. Smyslem pevného objetí je vcítit se do druhého na psychické i fyzické úrovni tak, aby došlo k vyjádření toho negativního, co tyto vztahy zatěžuje a narušuje. Emocionální způsob kultivovaného vyjádření agresivity, znovunalezení citové vazby a naplnění systematického pořádku v rodině. Je možné si tak vyjádřit aktuální i dlouhodobé pocity, včetně těch s agresivním nábojem, a to způsobem, který umožní jejich vnímání a uvědomění v přijatelné podobě. Zpočátku (asi od roku 1993) byl smysl pevného objetí definován jako "pomoc člověku v hluboké duševní krizi tak dlouho, dokud nevykřičí svou zlost a nevypustí smutek, dokud se nebude cítit volný a spokojený". Tehdy se myslelo, že "držení", "holding", je pomoc pro autisty nebo jinak narušené děti. V popředí stál jednoduše zájem vytvořit spolehlivou vazbu k matce a zajistit, aby se její dítě přizpůsobilo a převzalo její ochranu, orientaci a výchovu. Tak se často stávalo, že dítě bylo spíše objektem výchovné snahy, a ne jedním z dvojice lidí, z nichž každý má právo vyplavit svoji citovou bolest a udobřit se. Postupně se přicházelo na to, že v narušené vazbě netrpí jen dítě, tedy jeden člověk, ale zasaženy jsou obě strany. I matka a otec musí projevit své citové poranění a dát je pochopit dítěti. Dnes se pod pojmem pevné objetí rozumí šance pro dvě osudově spojené osoby (rodič - dítě, manželé ...) vyřešit těžký citový konflikt, který se nedá zpracovat slovně. Citově se konfrontovat v pevném objetí s cílem vcítit se jeden do druhého, porozumět si a obnovit lásku k sobě i k tomu druhému navzdory všem vypovězeným výhradám. V objetí matky nebo otce je dítě opět v "hnízdě", aby si prožilo ochrannou sílu a orientaci na rodiče (tedy ne z důvodu trestu). Počáteční odpor dítěte je pochopitelný. Prožívá odnětí své moci, protože se musí přizpůsobit laskavému objetí rodičů. Zkouší, zda je převaha rodiče věrohodná. Současně i rodiče mají možnost vyjádřit své negativní pocity vůči dítěti a spontánně se zbavit citové ambivalence. Takové objetí zahání strach a dělá dítě přístupným. Přežití hněvu, nenávisti a strachu v souvislosti s držením přináší jistotu. Rodiče spolu s dítětem prožívají jeho stav vyděšené uzavřenosti a utěšují ho hlazením, houpáním a něžností, jakoby bylo zase miminkem. Povzbuzují ho, aby vykřičelo své pocity a vztek, a ujišťují ho, že ho budou držet tak dlouho, dokud mu nebude lépe. Přestanou až tehdy, když je dítě spokojené a nepociťuje něžnosti rodičů jako ohrožení, ale je schopné tyto něžnosti ještě dlouho prožívat. Dítě pozná, že je v bezpečí a milované, i bez toho, aby muselo vládnout, dokonce se může nechat vést a nechat se přemoci. Oba také s rodičem jsou uvolnění a šťastní, že se navzájem našli. Prožili spolu obohacující zkušenost. Společně zažili porážku nenávisti a strachu a návrat oboustranné lásky.

"Objímám tě pevně, protože tě miluji a chci, abys byl svobodný."

Při opakovaném pevném objetí se zkracuje obrana dítěte a dříve nastupuje radost ze sblížení a přizpůsobení. Je však nutné dodržet základní pravidlo, že nesmíme dítě pustit dřív, než se jeho negativní city změní v lásku. Tak jak je to vyjeveno v archaickém obraze pevného objetí, kterým je starozákonní zápas Jakuba s andělem. Anděl s Jakubem zápasili, drželi se, a když chtěl anděl odejít, Jakub ho pevně podržel a řekl mu: "Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš." To znamená - nemůžeme od sebe odejít, dokud se nesmíříme. Tato terapie se může praktikovat pod vedením dobrého terapeuta v každé situaci i v každém věku. Pomocí ní je možné zvládnout děti v období vzdoru, stejně jako projevit lásku. Lze jej použít i mezi manželi, a to i v době, kdy láska není zrovna horlivá, ale partnerům na sobě vzájemně záleží a chtějí spolu nadále nést všechno dobré i špatné. V praxi se tedy nejedná pouze o napravování vztahu mezi matkou a dítětem, ale i o další vztahy mezi osobami, které k sobě podle přirozeného řádu patří: mezi manželi, dospělými dětmi a stárnoucími rodiči, s neklidnými a hyperaktivními dětmi, s dětmi adoptivanýmii, nebo umístěnými v dětských domovech.

Láska, pocit bezpečí i hranice

O pevném objetí se píše - jde o to poskytnout dítěti v jednu chvíli lásku, pocit bezpečí i hranice. Používání pevného objetí má smysl pouze v kombinaci s výchovou, která dává lásku, ale i mantinely. Dítě musí vědět, jaká jsou pravidla, co může a co ne, rodič nemá být slabý a nechat sebou manipulovat. Je to velmi těžké, hlavně vymezování hranic a pak důslednost. Mnozí rodiče se velmi proviňují na svých dětech, když je nechají živořit bez laskavých slov a dotyků, které lidská bytost ke svému vývoji potřebuje do konce puberty a možná i po celý život. Terapie pevným objetím uspokojuje dětskou potřebu po dotyku, a to právě tehdy, když je mu těžko. Čím pevněji obejmeme, tím hlouběji se ponoříme do vlastního cítění i do cítění druhého. Aby se ten druhý mohl do mě vcítit, musím mu svůj cit ukázat. Abych se mohl vcítit já do druhého, musí mi vyjevit své city. Jen tak se toku lásky otevřou obě srdce. Každý musí nést odpovědnost za obnovu lásky. Z tohoto pohledu je mnohem cennější úloha rodičů než genových inženýrů a informatiků. Rodiče jsou vlastně nejdůležitějšími lidmi na světě, neboť jejich děti a děti jejich dětí rozhodnou, jak bude náš svět vypadat v budoucnosti. Dítě se učí mít samo sebe rádo, pokud mu matka dokáže zprostředkovat pocit, že je milováno prostě proto, že je.Když se matka dívá na své dítě, mají její oči zvláštní lesk, který je neklamným znakem libosti a hluboké radosti z jeho existence. V této atmosféře se u dítěte dostavuje blažený pocit a roste jeho jistota, že je na tomto světě chtěné a vítané. Tímto způsobem může matčina láska jasně zaujmout místo v osobnosti dítěte. Může se spojit s nejvnitřnějším jádrem osobnosti tohoto člověka a splynout s ním v jednotě. Lidé, kteří takovou lásku okusili, jsou schopni také lásku nenuceně dát najevo jako přirozenou a samozřejmou součást své osoby. Mít zkušenost bezpodmínečné lásky tedy není pouze předpokladem pro to, aby člověk sám sebe měl rád, ale i předpokladem, který umožňuje, aby člověk byl schopen milovat ostatních lidí. Mateřská láska je proto požehnáním, které, a je to tragické, není všem lidem v dostatečné míře dopřáno. I přes jednoduše vypadajícím postupu je terapie pevným objetím odpovědnou metodou, při které je třeba postupovat školeně. Má svou vypracovanou metodiku s pevně stanovenými hlavními kroky a principy. Je ale přístupná všem, kteří chtějí sebe a své blízké udělat šťastnějšími a spokojenějšími. 

 

comments powered by Disqus


Podobné články


Diskuze - rodič a dítě

Mohou děti kritizovat dospělé a hlavně své vlastní rodiče? Když ano, do jaké míry to může být? Na jednu stranu...
více…

Maminky, stop! Zkuste to znovu a v klidu!

Život utíká nebezpečně rychle a my si toho někdy ani nestihneme všimnout. Snažíme se být dobré matky, manželky,...
více…

Spokojený život bez dětí? A proč ne!

Mít nebo nemít děti, to je pouze soukromá a intimní věc každého páru. Pokud se dva lidé rozhodou, že budou rodiče,...
více…

Jak zařídit bydlení, když chceme vychovávat děti metodou Montessori?

Montessori systém výchovy dětí, to není jen návštěva školky a školy s tímto názvem, ale je to především výchova...
více…

Milujete své dítě? Tak ho nechraňte před problémy!

Každý dospělý se ve svém životě občas setká s neúspěchem a měl by se s ním umět vyrovnat. A pokud se jedná o...
více…

Život v satelitních městečkách není pro všechny a vůbec není ideální!

Satelitní městečka se v Česku ve větší míře začaly stavět koncem minulého století. Lidé chtěli bydlet v domě...
více…

Jak nezešílet z malého dítě, které si chce za každou cenu prosadit své?

Výchova dětí, to nejsou jen příkazy a zákazy. Děti se musí vychovávat s láskou. Ale i přestože své děti...
více…

Nosíte své miminko často v náručí? Nejenže ho vychováte správně, ale také správně poroste!

Utišujete dítě když pláče v náručí? Tak to ale vůbec neděláte chybu! Nejenže své dítě rychleji utišíte, ale...
více…

Jak má správně sedět dítě v lavici, aby si nedeformovalo páteř?

Škola, to znamená hodiny a hodiny sezení. Bylo to tak vždy, ale dříve děti po dlouhém sezení ve škole doslova...
více…

Chcete poslat své dítě na letní tábor? Nenuťte ho, ale svědomitě připravte!

Přestože prázdniny ještě tak úplně neklepou na dveře, starost kam v tomto období s dětmi je již zcela na místě. A...
více…