Vše, co jste ještě nevěděli o spánku (1. část)
Všichni víme co je spánkový deficit. Spánek je základní fyziologický jev, charakterizující nervovou činnost a chování všech vyšších živočichů. Zaujímá značnou část našeho života. Typickou vlastností vyšších živočichů je střídání bdění a spánku. Základním příznakem spánku je ztráta kontaktu spícího s okolím a téměř úplné vymizení účelné reaktivity na podněty vnějšího prostředí.
Spánkový útlum postihuje celý nervový systém a všechny jeho funkční systémy v různé míře. Duševní činnost je značně omezena, ale přítomnost snů dokumentuje, že báze psychické aktivity přetrvává, přestože za hlubokého spánku zcela vymizí.
I pohybový systém ve spánku má významně změněnou funkci. Dochází zejména k poklesu tonu kosterního svalstva se snížením až vymizením šlachookosticových reflexů, přičemž nejsou jednotlivé svalové skupiny postiženy rovnoměrně.
I senzitivní a senzorické funkce jsou porušeny a práh podráždění je výrazně zvýšený. Méně než somatické funkce jsou postiženy funkce vegetativní (zornice jsou zúžené, reagují zpomaleně, puls a krevní tlak klesá, snižuje se peristaltika.
Hloubka spánku se u různých lidí liší. Většinou bývá spánek nejhlubší 1 až 2 hodiny po usnutí, pak jeho hloubka pomalu klesá, u jiných osob se prohlubuje spánek jen pozvolna a největší hloubku dosahuje 1 až 2 hodiny před probuzením. O hloubce spánku se můžeme přesvědčit sledováním aktogramu - mechanické registrace pohybů - a podstatně preciznějším sledováním elektroencefalogramu (EEG), který přináší do množství teorií o charakteru, typu a formách vzniku spánku nejvíce poznatků.
Stav bdělosti, tedy určitá úroveň podráždění korových neuronů, je bezpodmínečně nutná pro všechny senzorické, výkonné, integrační a asociační funkce mozkové kůry.
Mezi bděním a spánkem existuje celá plynulá řada přechodných stavů ve formě různého stupně ospalosti. Jako máme různé hloubky spánku, tak jsou různé i intenzivní stavy bdělosti. Podle počtu period spánku a bdění mezi vyššími živočichy rozlišujeme monofázické (člověk) a polyfázické (kojenec) typy.
Existuje množství teorií o vzniku spánku. Spánek má v první řadě velký biologický význam. Vyplývá to z ochranného charakteru spánkového útlumu, jak to dokumentoval už I. P. Pavlov, který předpokládal, že spánek je identický s generalizací vnitřního útlumu, a že pro jeho vznik má rozhodující význam mozková kůra. Pokud zabráníme pokusným zvířatům několik dní usnout, uhynou. Zjistíme u nich významné patologicko - morfologické změny v mozkové kůře. Nedostatek spánku vede ke snížené funkční schopnosti nervového systému, ke snížení odolnosti individua a neurotizaci postižené osoby. V teoretických úvahách se v různých fázích teorií o spánku vystřídalo množství dalších hypotéz.
Charakteristikou spánku je i střídání se jeho dvou základních fází. Většina autorů je označuje následovně:
1. Synchronní spánek, označovaný také jako telencefalický spánek: spící je klidný, uvolněný, pomalu dýchá, bulvy se mu nepohybují, pokles systolického a diastolického tlaku i pulsu je malý, ke konci této fáze se však tyto ukazatele mírně zvyšují. Laboratorně se na EEG zjišťuje synchronizace rytmů různého stupně v 5 stádiích (AE). Povrchnímu stádiu odpovídá nízký stupeň synchronizace, hlubokým stádiím vysoký stupeň synchronizace s přítomností generalizované aktivity delta-řádu vyšší amplitudy. Při elektrookulografickém sledování pohybů bulev se zjišťují pomalé pohyby (jeden za 4 až 8 sekund, pomalé pohyby bulev jsou prvním příznakem ospalosti). V EMG (elektromyografickém) záznamu konstatujeme v každé fázi přítomnost tonické aktivity.
