Co dětem neříkat?
Které věty by naše děti, které milujeme, neměly slyšet? Jsou slova, která ubližují, přestože nejsou vulgární a často bývají i dobře myšlená. Vyřčená slova nelze vrátit. Děti jsou velmi citlivé na to, jak s nimi my, dospělí, mluvíme. Přečtěte si některé věty, které vám určitě budou povědomé….
Když jsme veselí, vše se nám daří,
sršíme energií a svou dobrou náladu přenášíme i na děti. Nevadí nám, že děti rozlily v kuchyni mléko, ani to, že ve škole zapomněly deštník. Ale jsou dny, kdy nás otravuje už jejich přítomnost. Dokáží nás vytočit i takové maličkosti, kterým běžně pozornost nevěnujeme. Tehdy často vyřkneme slova, která jsou chladná, krutá a raní. Vyvolají přesně opačný účinek, než jsme chtěli. Dávejme si pozor, co řekneme svým dětem, abychom nezastavili jejich touhu stát se lepšími.
"Tobě se to nikdy nepovede!"
Dítě již párkrát po sobě přinese domů nedostatečnou. Rodiče jsou zklamaní, že i přes čas, který věnovali vysvětlováním učiva, společné úsilí nepřineslo ovoce v podobě lepší známky. Jeden z rodičů rezignovaně prohlásí: "Tobě se to nikdy nepovede!" A tím dítě úplně shodí.tak, že je sklíčené a pláče. Jeho snaha pokusit se o lepší známku je na bodu mrazu. Pokud se mu to nikdy nepodaří, proč by mělo dále usilovat a zbytečně namáhat? Mnohem lepší by bylo dítě znovu povzbudit a nabídnout mu svou pomoc. "Mrzí mě, že se ti to ani teď nepodařilo, odpočiň si a pak se do toho spolu pustíme." I takto může vypadat povzbuzení. Dítě získá důvěru ve vlastní síly a ví, že neztratilo důvěru rodičů.
"Říkal/a jsem ti, že to takhle dopadne!"
Dítě často neposlechne své rodiče a udělá si věci po svém, myslíc si, že se rozhodlo správně. Pokud se zmýlí, stává se zranitelnějším a ptá se samo sebe: "Proč jsem to udělal, když mi radili jinak, proč jsem je neposlechl?" Nelaskavá poznámka rodičů mu v takové chvíli nabízí dvě možnosti - upadnout do bezmoci a ztotožnit se se svou neschopností , nebo se stát rebelem a prohlásit: "A just si budu dělat po svém!" Do zmatku citů, které zaplní dětskou duši, může rodič zasáhnout povzbudivými slovy: "Je mi líto, že se ti to nepovedlo podle tvých představ. Mrzí to i mě, i já jsem se často poučil až na vlastních chybách. Nedej se znechutit. Nerezignuj, ještě se vyskytne mnoho příležitostí dělat to lépe. "Dítě nanovo nastartují, a co je důležité, bude cítit důvěru ve vlastní síly.
Nezřídka je vidět na ulici i takovou scénu. Matka drží za ruku malého chlapečka. Ten vedle ní cupitá, proplétá malými nožkami. Najednou potká kamarádku, se kterou se "zakecá" a malému začne být dlouhá chvíle. A tak hledá zdroj inspirace. Jednou chodí po nedalekých schůdcích nahoru-dolů, pak honí holubi, hází kamínky. Matka ho jedním okem sleduje a okřikuje. "Nechoď tam, protože spadneš. Nech to, protože se umažeš. Nelítej, protože zakopneš! "Zatímco dovypráví poslední větu, synek je již na zemi. S obrovským pláčem a odřenými rukami se vrací k mámě. Dostane pár po zadku, protože "neposlechl". Matka má v této situaci navrch. Podle ní si pár na zadedek rozhodně zaslouží. Říkala mu přece, že to takhle dopadne!
"Řekni si otci / matce!"
Tradiční slovní pingpong, kdy se jeden z rodičů zbavuje odpovědnosti za rozhodnutí. Jde o způsob jak odložit problém, aniž by se vyřešil. Nejlepším příkladem pro děti je však ten, kdo dokáže vzít na sebe určitou odpovědnost, i když je nepříznivá.
"Teď ne, nemám čas!"
Slova, která v našich rodinách zaznívají stále častěji.Dennodenně svádíme boj s časem. Nic nestíháme, všude spěcháme. Děti vědí vždy perfektně vystihnout ten "pravý" okamžik. Tříletá holčička se nadchne beruškou, která právě přistála na její malé ručičce.Matka ji táhne za ruku pryč. Právě totiž stojí na přechodu pro chodce. Jindy ji chce ráno rychle obléct, aby stihli městskou dopravu, kterou se dopraví na objednané vyšetření k lékaři. Holčička však právě v této napjaté chvíli chce mamince ukázat svůj nový výtvor. Ano, jsou i takové situace, kdy jednoduše spěchat musíme a nemůžeme dětem věnovat pozornost, o kterou tak úpěnlivě prosí. Dávejme si však pozor, aby takových chvil nebylo mnoho. Někdy si totiž stačí určit priority. Musím mít to nádobí umyté nyní nebo počká 5 minut, dokud mi dítě neukáže, co nakreslilo?
Období puberty je pro rodiče zatěžkávající zkouškou
Problémy mají nejen samotní teenageři, ale i jejich rodiče. Vše, co řekneme našemu puberťákovi, si musíme dobře rozmyslet a někdy je lepší raději mlčet.Následující slovní spojení výrazně zraňují stále dětskou duši, a proto je lepší, pokud se jim v konfliktní situaci vyhneme:
"Jak jsi mohl / a být takový / á / hloupý / á?"
Je to nálepka, se kterou se každé dítě vypořádává po svém. Jedno si zvolí útok opakováním nežádoucího "hloupého" chování, jiné se ho dokáže ze strachu a respektu před rodiči zříci. Určitě by však nemělo slyšet nadávání do hlupáků. Příliš to bolí.
"Ty tomu nerozumíš, jsi příliš mladý, abys ..."
Takové a podobné věty vyslovují rodiče ve chvílích, kdy se chtějí adolescenti sami poprat s problémem ... Myslí si, že konečně mohou rodičům dokázat, jací jsou zodpovědní, a najednou je jejich rodiče vyhánějí z velkého světa dospěláky, do kterého by už chtěli vkročit.
"O tom se nediskutuje! Řekl/a jsem a hotovo. Buď zticha! "
Uvedené věty svědčí o zoufalství rodičů. Nepřesvědčily dítě rozumnými argumenty a staví se do pozice velitele. Jen málo rodičů dokáže dětem říci, že přestože je nepřesvědčily o opodstatněnosti svého požadavku, je důležité, aby poslechli. "Důležité je dokázat, aby děti rodičům důvěřovali, i když s nimi nesouhlasí." (Bruno Ferrero)
"Dokud tě živíme, budeš dělat, co ti řekneme!"
Řešení problému ekonomickým vydíráním dává dítěti stop v jeho snaze po nezávislosti. Rodiče se pasují za něco víc, protože vydělávají peníze a dítě "jen" chodí do školy. Přílišné zdůrazňování ekonomického zabezpečování rodiny jasně dokazuje, o co rodičům jde. Třeba si uvědomit, že nejsme stroje na peníze, ale v první řadě rodiče. A dítě mnohem více než jen ekonomické zabezpečení potřebuje cítit teplo domova.
"Už zase jdeš pryč?"
Otázka, kterou uslyší dítě ve chvíli, kdy už je připraveno odejít. Bylo by dobré, kdyby se nám občas podařilo odtrhnout se od povinností, abychom si mohli všimnout, zda se naše dítě někam chystá. Pokud si s ním promluvíme ještě před plánovaným odjezdem, nebude vystaveno tlaku rozhodování se mezi dveřmi. Zůstanu doma nebo přece půjdu pryč? Zradím rodinu nebo kamarády?
"Dělej si, co chceš!"
Tato věta je vyjádřením naprosté apatie k vlastnímu dítěti. Dítě dostává pocit volnosti a je určitě šťastné, že má volné ruce a rodiče se do něj nestarají. Rodič se však vystavuje riziku, že dítě se se svými problémy bude svěřovat kamarádům nebo zaleze do ulity a postupně se důvěra v pomoc rodičů vytratí. Ano, je pohodlnější rezignovaně prohlásit: "Dělej si, co chceš!" Bouchnout dveřmi a posadit se před televizor. Mnohem náročnější a klikatější cesta, je cesta "handrkování se", vysvětlování, zdůvodňování, přesvědčování. To chce námahu, čas a porozumění.
Život s dětmi je pestrý
Umí nám neservírovat různé "menu". Prožíváme s nimi chvíle radosti, štěstí, spokojenosti. Tehdy cítíme, že bychom je nevyměnili za nic na světě. Ale ne vždy je vše ideální. Děti dorůstají, mají vlastní názor, často odlišný od toho našeho a přijdou chvíle, kdy to zajiskří. Věty a slova, o kterých jste právě četli, raději nikdy nevyslovujte. A pokud se vám to přece jen stane, ještě vždy je tu šance přijít, obejmout a říct: "Miluji tě!" Dejme našim dětem pocítit, že i přesto, co se stalo, mají v nás oporu a že je milujeme takové, jaké jsou. Na závěr ještě jeden citát, který vystihuje podstatu komunikace v rodině. "Rodiče velmi mnoho říkají dětem, ale málokteří z nich umí mluvit s dětmi." (Bruno Ferrero)
