Turecké město duchů Kayakoy
Jen málo nezávislých cestovatelů se vypraví do Kayakoy, města duchů vzdáleného 5 km na západ od tetovacích salonů, britských hospod a tanečních klubů v Hisaronu, turistickém letovisku na jihozápadním pobřeží Turecka.
Opuštěnou vesnici obestírá atmosféra tajemství a porážky, což je právě to, co mě sem přilákalo.
Asi 30 minut jsem strávil zhruba půlkilometrovým výstupem na strmý svah, na kterém vesnice leží, a stále byl v polovině cesty k vrcholu. Slézal jsem rozbité kamenné schody a plevelem zarostlé cestičky kolem granátovníků, fíkovníků a borovic a občas se zastavil, abych si prohlédl kostry několika kamenných domů, které teď zalévalo teplé večerní slunce.
Z obydleného údolí dole jsem mohl zaslechnout truchlivou tureckou melodii, která mi připomněla balady, co jsem slyšel v Řecku.
Vypil jsem poslední zbytek vody a pokračoval ve výstupu, z tváře mi kapal pot. Po dalším půl kilometru jsem byl konečně odměněn. Na druhé straně záhybu svahu u známé laguny Oludeniz se přede mnou rozprostřel výhled na Tyrkysové pobřeží se safírově modrou vodou Středozemního moře.
Kayakoy, dříve známé jako Levissi , bylo až do 20. let 20. století prosperujícím městem s asi 10 000 obyvateli. V harmonii tu žili jak anatolští muslimové, tak řečtí ortodoxní křesťané už od jeho založení ve 14. století.
Muslimové, kteří žili dole v kamenitém údolí Kaya, byli většinou zemědělci, zatímco křesťané žijící na svahu byli převážně řemeslníci. Obě komunity byly úzce propojené obchodem a v dobách nouze si vzájemně pomáhaly.
Křesťanské a muslimské ženy si vyměňovaly potraviny a sladkosti na svatbách a při náboženských oslavách. Muslimští hudebníci hráli na křesťanských oslavách a v době Velikonoc se účastnili sportovního zápasení.
V uličkách města si jejich děti hrály společně a muži obou náboženství se scházeli v kavárnách, kde probírali korálky, kouřili vodní dýmky a hráli vrhcáby.
Na konci řecko-turecké války probíhající v letech 1919-1923 z Kayakoy odešlo všech asi 6 500 křesťanských obyvatel. Křesťané z Turecka i muslimové z Řecka byli odsunuti ze svých domovů v rámci výměny obyvatel prováděné za účelem, aby každá ze zemí měla jedno převažující náboženství.
Levissi se tak změnilo na Kayakoy, což znamená Kamenná vesnice.
Místní pamětník vzpomíná na doby, kdy mu bylo pět let a byl s rodinou vykázán ze svého původního domova v Thrace v Řecku. Muslimští sousedé nechtěli, aby jejich přátelé odešli, poslali odvolání vládě v Ankaře, ta ho však zamítla.
Když lidé zbavení majetku dorazili do Řecka, mnozí hledali místo, které by mohli považovat za svůj domov. Lidé vystěhovaní z Kayakoy a z Fethiye se nakonec usadili na malebném místě 40 km severovýchodně od Atén, které se zvolili pro jeho podobnost se ztraceným domovem.
Muslimským zemědělcům vystěhovaným z Řecka však přišlo Kayakoy příliš nehostinné a brzy odtud odešli, takže vesnice zůstala podruhé vylidněná.
V roce 1957 dokonalo dílo zkázy zemětřesení o síle 7,1 stupňů, které zničilo většinu budov. Soukromé i veřejné stavby v údolí byly později opraveny a znovu postaveny, avšak budovy na svahu zůstaly nedotčené.
Dnes zůstává Kayakoy na svahu stále opuštěné, nikdy se kulturně ani ekonomicky nezotavilo z masového exodu obyvatel v roce 1923. Soukromé domy, školy, kavárny, obchody, kaple a kostely byly ponechány svému osudu a pomalému rozpadu, nijak nechráněné před přírodními živly a rabováním.
Naštěstí turecké ministerstvo kultury před několika lety ochránilo svah před masovým rozvojem tím, že mu přidělilo status muzea.
Když jsem se vyškrábal do ztichlých ruin, vešel jsem do zbytků jednoho z domů, který teď měl místo podlahy plevel a místo stropu nebe. Vstoupil jsem do místnosti, která byla zřejmě kuchyně, a přejel prsty po lososově růžové barvě, která se rozpraskaná ještě držela na stěně.
Když se kousek ulomil, zastyděl jsem se, že jsem takto narušil zármutek jedné rodiny.
Absence obyvatel je mnohem parnější ve zbytcích Kato Panagia, dolního kostela. Jeho blednoucí fresky, klenuté stropy a nádvoří s mnoha oblouky evokují dřívější slávu kostela, avšak přírodní živly a rabovači se k němu nezachovali laskavě.
S trochou představivosti je však stále možné si vybavit kostel a vesnici ve šťastnějších dobách, kdy zde hořelo kadidlo, kněz přednášel modlitby, vesničané se scházeli k oslavám křtů, svateb a svátků – a kdy muslimští i křesťanští obyvatelé žili v pokoji vedle sebe.
Vesnice Kaya bývá stále mnohými považována za symbol míru a harmonie. Zároveň je však toto město duchů hořkosladkou připomínkou křehkosti harmonie mezi kulturami a v mnoha směrech křehkosti existence vůbec.
Praktické záležitosti
Nejbližší letiště je vzdálené 60 km severozápadně a jmenuje se Dalaman. Nejvhodnější doba na cestování do Kayakoy je od jara do podzimu, když není příliš horko.
Na vrcholu léta je dobré se sem vypravit večer, kdy je chladněji a většina denních návštěvníků odejde. V noci je vesnice osvětlená, což jí dodává tím strašidelnější dojem.
V Hisaronu a Oludenizu se nacházejí stovky hotelu a pensionů (pansyons), avšak pokud si potřebujete zařídit nocleh, vyhněte se Hisaronu, který je známý svým nočním životem.
V Oludenizu nabízí pobřežní hotel Jade Residence 10 apartmánů a pokojů s olivovou zahradou a luxusním bazénem. Nebo se můžete ubytovat přímo v Kayakoy v Misafir Evi umístěném v obydleném údolí hned u hlavní silnice, kde najdete 9 pohodlných dvoupokojů s balkónem a patiem.
V obydlené části města najdete několik restaurací. Můžete vyzkoušet Levissi Garden umístěnou ve staré tříposchoďové kamenné budově s výhledem na toto město duchů a s působivým vinným sklepem. Restaurace také nabízí kyvadlovou dopravu z místních hotelů.
Z měst Fethiye, Ölüdeniz a Hisaronu jezdí minibusy dolmus do Kayakoy každých 30-60 minut. Z autobusového nádraží ve Fethiye přes Ovacik a Hisaronu trvá cesta 45 minut. Dívejte se po minibusu, který má za předním oknem tabuli s nápisem „Kaya Village“.
Vstupné do opuštěné vesnice se platí v budce u dolního kostela.
