Stíhání světla a stínu v Iránu

V zahradě známého hotelu Abbasi v Isfahánu obklopen 300 let starými pokoji ve stylu karavanserájů jsem trávil čas ve společnosti íránského architekta.

Stíhání světla a stínu v Iránu

Bavil jsem se s ním o svém plánu cestovat do pouštních měst Kašan, Na´in, Garmeh a Yazd. Jeho tvář se rozjasnila: „Tyhle místa? To je jako stíhat světlo a stín.“

 

Na jeho slova jsem nezapomněl při své cestě do těchto měst, kde se za 3000 let generace přizpůsobily pouštním podmínkám a vytvořily zde unikátní styl života.


Vyrazil jsem z krásného města Kašan, které leží v místě, kde začíná rozsáhlá íránská poušť Dasht-e Kavir. Je to 250 km jihovýchodně od Teheránu a turisté ho často míjejí, když míří k jiným velkým atrakcím na jihu, jako je Šíráz a Isfahán.

Stíhání světla a stínu v Iránu

Město Kašan je postaveno z nepálených cihel z bláta a přítomnost světa a stínu byla patrná od prvního okamžiku, kdy jsem vstoupit do starého města a hledal Eshan Hotel, jeden z tradičních hotelů z 19. století, které byly postaveny bohatými obchodníky na vrcholu úspěšné dynastie Qajar, kdy byl Kašan rušným obchodním centrem. Mnoho domů od té doby zmizelo, avšak jiné byly opraveny a otevřeny veřejnosti.


Prošel jsem průchodní cestou vyhloubenou v zemi a vešel do izolovaného soukromého prostoru skrz těžké dřevěné dveře se dvěma klepadly: tradičně větším pro muže a menším pro ženy, aby obyvatelé hned věděli, kdo má jít otevřít.

 

Vyšel jsem asi 10 metrů pod úrovní ulice do velkého dvora se svěží zavlažovanou zahradou, granátovníky a odpočinkovými lehátky na zvýšených dřevěných podstavcích pokrytých koberci a vystlaných polštáři. 


Eshan Hotel umístěn téměř u vchodu do rozsáhlého se kašanského bazaru. Když jsem si v tomto klasickém prostředí odpočinul, znovu jsem vyšel nahoru na ulici, zahnul doleva a úzkými uličkami zamířil přímo ke vchodu podobajícímu se vstupu do jeskyně.


Tento bazar je jeden z nejkrásnějších a nejautentičtějších v celém Iránu, série propojených chodeb a krytých kopulí je ideální pro nekonečné toulky.

 

Sloupy slunečního světla vnikají dovnitř tvarovanými světlíky uprostřed každé kopule, přičemž vytvářejí kouřovou mlhu u pekařství, kde se v klenuté peci na podkladu z oblázků pečou tenké chlebové desky.  Vzduch byl těžký vůní koření mísící se s růžovou vodou a sušenými meruňkami.


Při procházce bazarem jsem narazil na úžasnou klenoucí se kopuli Kahn Amin al Dowleh Timch. Tento velký krytý dvůr postavený v roce 1868 jako karavanseráj pro velbloudy má mozaikovou kopuli zvedající se nad kašanskými prodejci, kteří provádějí své každodenní činnosti: připravují si čaj, pospávají na židlích nebo přenášejí koberce.


V rohu, kde sídlili prodejci starožitností, vedlo úzké schodiště nahoru na střechu bazaru. Stojí za to po něm vylézt, jen abyste se přesvědčili, jak dobří byli Peršané ve stavění z bláta. Přelezl jsem po hladké zvlněné kopuli z nepálených cihel a žasl nad designem, tvary a nad skutečností, že pode mnou je celé fungující tržiště, od kterého mě dělí jen několik silných vrstev bláta.


Když jsem byl zpět v bezpečí a ve stínu, slezl jsem po schodišti do hlubin bazaru a hledal čajovnu hammam-e khan, která je dnes ve skutečnosti 300 let starými lázněmi.


„V Íránu zůstalo mnoho lázní,“ řekl majitel, „ale všechny jsou dnes zavřené. Lidé už do veřejných lázní nechodí.“  Dále vysvětlil, že ohřívat vodu je příliš nákladné a že v moderním Íránu má většina lidí doma vlastní koupelnu.

 

Lázně zdědil po svém otci, ale proměnil je na čajovnu, aby z nich měl zisk.

 

Čajovna působila poněkud retro, byla vybavená nábytkem z 50. let 20. století, starými rádii a ovčími kožešinami, a byla oblíbeným pro místem kouření vodních dýmek a pití silné kávy se skořicí. Specialitou podniku představovalo kashke bademjan, sladké kořeněné dušené lilky podávané s čerstvým chlebem.


Rychle uteklo několik hodin, které jsem strávil v chladném útočišti čajovny s vodní dýmkou při hovoru s majitelem a při naslouchání jemnému zurčení vody ve fontáně.


Kašan nabízel vše, co jsem potřeboval: zákoutí a skrýše, odpočinková lehátka a kouzlo starých časů, avšak toužil jsem se podívat dále do pouště.


Asi 200 km na východ se do pouště Dasht-e Kavir rozpíná malé město Na´in, jehož staré domky z blátěných cihel se pomalu drolí zapomenuty tváří v tvář modernizaci.

 

Mohl jsem zahlédnout krásné klenuté dveřní vchody a obrovské skladovací nádoby zpola pohřbené pouštní zeminou, která kdysi tvořila stěny těchto domů.

 

Granátové stromy, které dřív bývaly součástí krásné zahrady, tu nyní trčely ze země a nesly své plody uprostřed ruin. Před pouhými 40 lety byla tato severní část Na´in obydlená a plná života. Avšak Íránská revoluce v roce 1979 a později lákadlo moderního bydlení vedlo k opuštění hliněných sídel, která vyžadují velkou údržbu.


Zdrojem života města je 3 000 let starý vodovodní systém skládající se z podvodních qanatů, kanálů, které do této pouštní pláně přivádějí vodu ze vzdálených hor.

 

Trasu kanálů můžete poznat podle velkých badgirů, nádrží z hliněných cihel chlazených větrem, které stojí po každých pár kilometrech. Tyto badgiry jsou jedním z charakteristických architektonických prvků Persie.

 

Vítr je zachytáván do zdobených komínů, odkud je veden pod zem, kde ochlazuje komoru, takže i v horkém pouštním létě zůstane voda pod zemí chladná.


Na´in je jediné místo v Íránu, kde můžete vlézt pod zem a prohlédnout si tuto starověkou práci. Místní průvodce, který zároveň provozuje internetovou kavárnu (!), je tím, kdo má klíč k tomuto světu, a místem vstupu do něj je starodávný rigareh, vodní mlýn, umístěný téměř 30 m pod úrovní pouště.


„Tento mlýn byl v provozu asi 2000 let a zastavil se teprve před 50 lety,“ vysvětluje majitel, když vcházíme dovnitř. Bylo vzrušující plazit se po kolenou těsným tunelem, abych zde v poušti mohl ochutnat horskou vodu. Ukázal na hladké rýhy na starých dřevěných dveřích do mlýna: „Tudy vcházeli do podzemí osli s pytli obilí, znovu a znovu.“


Přišlo mi zvláštní, že tento prastarý způsob života tu probíhal ještě před pár desetiletími, a přesto byly tyto úžasné tradiční domy a bazar v Na´in, pečlivě opravovaný po tolik generací, tak rychle opuštěn kvůli moderním menším příbytkům.

 

„Lidé si však začínají uvědomovat, jak úžasné tyto staré domy jsou,“ říká kurátor v muzeu Pirnia Ethnology naproti Velké mešitě, „a pomalu se vracejí. Já se také plánuji vrátit do starého domu po mé matce.“


Na cestě bazarem mě zaujal přátelský muž oblečený v bílém a celý pokrytý cukrem. Zavedl mě do svého obchodu a moje ruce naplnil gaz, nugátem s pistáciemi a s růžovou vodou, a teprve pak mě pustil jít dál.


Mou další zastávkou 300 km na východ byl v Garmeh dům Ateshooni  starý 400 let, krásná tříposchoďová stavba, kterou do její původní podoby zrekonstruoval místní umělec Maziyar Ale Davood. Je celá z hliněných cihel včetně svých komínů a zdobených balkónů.


Mohl jsem si vybrat, jestli budu spát v jedné z velkých společných místností vyložených koberci, anebo jestli přespím ve výklenku na střeše, kde mi bude patřit celý západ slunce.

 

Večer jedli všichni hosté společně. Otec Ala Davooda řídil kuchyni, kde připravovali tradiční jídla, jako je khoresht-e ghormeh sabzi, dušené jehněčí s čerstvými bylinkami a sušenými limetkami.

 

Ale Davood i jeho bratr jsou hudebníci a večer trávili spolu s hosty hraním na tradiční perské bicí nástroje včetně dvou zelených hliněných džbánů, které sloužily jako bubny.


Garmeh je skutečná oáza. Leží hluboko v poušti a nedaleký pramen udržuje systém zděných zahrad, kde vesničané po celá století pěstují potraviny. Některé zahrady už byly opuštěné, ale stromy tu rostly dál, takže jsem si mohl dosyta natrhat fíků, datlí a rudých granátových jablek.

 

Na tomto místě se dalo dobře zastavit a umýt se v tichu a ve světle pouště pouze za přítomnosti velblouda a pár koz.


V poušti jsem se zdržel několik dní, avšak nakonec jsem zamával velbloudům v Ateshooni na rozloučenou a oddrkotal ve starém žlutém taxi z Garmeh. Po otevřených pláních jsem se dostal 276 km dále na jihozápad do Yazd, do města lapačů větrů a k poslední zastávce na mé pouštní výpravě.


Staré město v Yazd bylo postaveno za předpokladu dobré klimatizace, samozřejmě té přírodní. Siluetu města tvoří táhnoucí se les vysokých zdobených věží, lapačů větru postavených z hliněných cihel a podobající se badgirům v Na´in.

 

Každý z nich odvádí horký pouštní vítr pod zem, kde se dostává k malé nádrži s vodou, a tam se ochladí předtím, než se dostane dál do tradičních domů, mešit a tržišť.


Yazd je největší město v Íránu postavené v tomto stylu a rozhodně z nich nejzachovalejší. Po tisíciletí zde byly architektonické úpravy dolaďovány tak, aby odpovídaly modernímu životu, a i když je Yazd velmi staré, je stále plné života.

 

Skutečné kouzlo města objevíte při toulání se historickými částmi a bloudění spletitými uličkami. Hladké stěny přecházejí v oblouky hluboko v labyrintu starého města a sluneční světlo si hraje s architekturou, přičemž vytváří oblé tvary a charakteristické linie.

 

Brzy jsem byl ztracen hluboko ve stínech zapomenutého tržiště a ze všech stran obklopen úžasnou perskou architekturou z bláta.


Prošel jsem uličkami k Páteční mešitě (Masjid-e Jame), abych si mohl prohlédnout jednu z nejsložitějších tyrkysových islámských mozaik v Íránu, která je velmi symetrická a bohatá na symboly. 

Na konci další uličky poblíž náměstí Khan jsem se znovu uchýlil do čajovny Hammam-e Khan, která byla mnohem zdobenější než ta v Kašanu, uvnitř s klidnými jezírky, klenutým stropem a mozaikami.


V Yazdu je stále výrazný vliv starého zoroastriánského náboženství založeného v Persii před 3500 lety. Protože jsem následoval světlo a stín, zakončil jsem svoji cestu v zoroastriánském chrámu ohně Atashkadeh v ulici Kashani. 

 

Chrám je relativně nový, byl postaven ve 30. letech 20. století. Uvnitř však skrývá oheň všech zoroastriánů, plamen, který prý nepřetržitě hoří už 1 500 let.

Praktické záletnosti

Cestování po Íránu usnadňuje dobře fungující síť autobusové dopravy. Autobusy z Kašanu do Na´in jezdí každý den.

 

Když se potřebujete dostat z Na´in do Garmehu, počkejte u východního objezdu třídy Valiasr a zamávejte na autobus do Khuru.

 

V Khuru na náměstí čekají žluté taxíky, které Vás odvezou do Garmehu. Z Garmehu se od domu Ateshooni Ala Davooda dostanete autobusem do Yazdu nebo si můžete vzít soukromé taxi.
 

 

comments powered by Disqus